Macinka se usmívá, méněcennými pohrdá aneb Úsměv jako okno do duše
Publikováno: 2.7.2026
GLOSA / Motorista, Klausův uctívač, antibruselský agitátor, ministr zahraničních věcí České republiky a jak se lidově říká, „fotr od dětí“. Sedmačtyřicetiletého Petra Macinku bezpochyby charakterizuje jeho ikonický úsměv. Úsměv bez emocí, bez vřelosti, úsměv, který všem podřízeným plebům vysílá jasnou zprávu: No a co jako? Hrozní jsme. V Macinkově případě navíc nejde jen o dojem z mimiky. Slovník k němu dodal sám. Například výrok „Některé (politické oponenty) opravdu považuji za méněcenné.“, vystihuje Macinkův postoj vůči všem, kteří nekopou s ním, naprosto přesně. Nezapomeňme ani na to, že když mu novinářka Nora Fridrichová dala možnost svůj výrok vysvětlit, nebo se za něj dokonce, pro ministra jistě nepředstavitelně, omluvit, Macinka zdvojnásobil sázku na aroganci a napsal: „Někteří z nich jsou pak podle mě dokonce nejméněcenní,“. Když někdo mluví o jiných jako o méněcenných a zároveň se u toho dlouhodobě samolibě usmívá, člověk nemusí být Freud, aby si to vyložil. Občas prostě stačí vidět a slyšet. Protože 1+1 nerovná se 11. Úsměv v běžné řeči signalizuje otevřenost, radost, vřelost a přátelství. Je to zkrátka výrazový nástroj souhlasu. Sociální psychologie ale v tomto ohledu není tak úplně naivní. Úsměv je také nástroj, který může sloužit k uklidnění okolí, k udržení společenské role, k zakrytí nejistoty, k demonstraci převahy nebo k prostému sdělení, že mluvčí se cítí být nad situací i nad lidmi, kteří s vámi z nějakého směšného důvodu nesouhlasí a nemají vás v lásce. Například studie Funkční úsměvy: nástroje lásky, sympatie a války (Functional Smiles: Tools for…