Maláčová dokončila smrt SOCDEM, prozápadní sociální demokracie ale chybí
Publikováno: 28.4.2025
KOMENTÁŘ / Česká sociální demokracie měla takřka okamžitě po sametové revoluci zásadní problém: ovládli ji lidé, kteří nikdy nebyli skutečnými sociálními demokraty. Prvním polistopadovým předsedou strany tehdy ještě nesoucí tradiční název ČSSD (který si před nedávnem přivlastnil Jiří Paroubek) byl sice exilový politik Jiří Horák, už v roce 1993 ho však vystřídal Miloš Zeman. Ten stranu záhy dovedl k vysokým volebním výsledkům, zároveň ale s velkým přispěním své „šedé eminence“ Miroslava Šloufa položil základy jejího pozdějšího rozkladu. Pod Zemanovým vedením vstoupila do ČSSD řada bývalých členů KSČ, kteří evidentně nesdíleli sociálně demokratické hodnoty – stačí vzpomenout dnes již naštěstí polozapomenuté figury typu Zdeňka Škromacha nebo Jana Kavana. Programově se pak strana proměnila v populistické a protestní uskupení zaměřené proti celému polistopadovému vývoji, které na českou politickou scénu poprvé vneslo silně negativně laděnou kampaň. Skuteční sociální demokraté hráli v éře Miloše Zemana ve straně vždy spíše druhé housle a předseda strany proti nim neváhal používat nevybíravé metody, jak ukázala třeba „aféra Olovo“ zaměřená na diskreditaci Petry Buzkové. Jistou naději pro vznik jiné ČSSD obrácené směrem k Evropě a Západu poskytlo snad jedině období po Zemanově zdánlivém odchodu do politického důchodu, kdy se předsedou strany stal Vladimír Špidla a po volbách v roce 2002 sestavil středovou vládu s lidovci a Unií svobody. Špidlovi se tehdy podařilo rozbít takzvanou „opoziční smlouvu“, ve skutečnosti mocenský pakt mezi Zemanem a Václavem Klausem, kteří si zdánlivě navěky rozdělili republiku. Zemanova stínu stranu však stranu zbavit nedokázal, naopak si z někdejšího předsedy udělal věčného nepřítele, když ho…