Máme flinty a bodáky! Proč Češi tolik milují rekonstrukce slavných bitev
Publikováno: 8.4.2025
RECENZE / Jako „trapná divadelní představení“ je mnozí historikové odmítají přijmout coby seriózní předmět, nebo dokonce metodu výzkumu. Jiní je odsuzují se zdůvodněním, že „jen idioti oslavují masakr“. Bílá hora? Vítkov? První původní česká kniha o rekonstrukcích slavných bitev či válek ale naštěstí nabízí odstíněnější pohled. Mnozí lidé už asi byli coby diváci přítomni „reenactmentu“ čili znovu-zpřítomňovaní významných válečných střetnutí, například právě na Bílé hoře nebo na Vítkově. Co však při podobných akcích prožívají samotní aktéři? Kdo je to v jejich slangu „muflon“ nebo „drn“? Proč při nich dochází k „přemnožení“ elitně vyzbrojených velmožů? Jak se přitom cítí ženy, ať už v roli markytánek, pin-up girls nebo válečnic? Na to vše se snaží odpovědět kniha Vojáci věčné války. Militární reenactment v českých zemích mezi historickou rekonstrukcí a nevyřízenými účty dějin, jejímž editorem je historik Petr Wohlmuth. Film jako inspirace Publikace stručně shrnuje prehistorii tohoto fenoménu: prapočátky hledá v inscenování proběhlých námořních bitev už ve starém Římě. Ale hlavně se věnuje současnosti, přičemž vychází z rozhovorů s téměř devadesáti muži a ženami, kteří se těchto aktivit v různých rolích účastní. Časové rozpětí, kam přesně se přitom vrací, je široké: někteří se převtělují do členů římských legií, další se pomyslně stávají účastníky bojů sedmileté války v Severní Americe či druhé světové války. V knize se analyzuje, jak se k reenactmentu dotyční vůbec dostali: zvláště ti se zálibou ve středověkých válkách přes J. R. Tolkiena, u dalších měly hlavně v devadesátých letech velký vliv filmy jako Excalibur nebo český snímek Údolí včel. Podle zpětného hodnocení některých narátorů byl filmový vliv snad až příliš velký: když…