Máme je tu pořád. Strany vůdcovského typu a komunisty
Publikováno: 20.4.2023
Antisystémové proudy u nás máme – přes všechnu složitost, proplétání, koalice a symbiózy, v podstatě dva. Komunistický a „česko-fašistický“. Ten druhý je složitější, tak si ho necháme na druhém místě. S komunisty je to – přes jejich dlouhou historii sto dvou let v naší politice – celkem jednoduché. Existují jako strana, přes všelijaké odbočky a revizionistické úchylky (slavně odhalované s následným potrestáním kacířů) mají jednoduchou ideologii a drží se jí. Komunistou člověk je, nebo není, stejně jako někdo je, nebo není členem hypotetické sekty Jediní svatí posledních dnů. Otevřeně hlásají, co chtějí, aby pak z taktických důvodů občas tvrdili, že to nemyslí tak doslova. Od roku 1921 byli komunisté důsledně proti vlastnímu státu, než se ho pak v roce 1948 zmocnili. Když jejich monopol skončil, lehce se přejmenovali a pokračovali dál. V prvních svobodných volbách v roce 1990 ještě pod hlavičkou KSČ dostali přes 13 procent. Předvoj dělnické třídy bez podpory většiny dělnické třídy pak ještě čekalo několik světlých chvil. V roce 2002 například měli ve sněmovních volbách 18,51 procenta, v roce 2013 14,91 procenta. Poté nastala jízda z kopce a v roce 2021 přistáli mimo sněmovnu s 3,60 procenta. Smůlou i štěstím komunistů bylo, že s nimi nikdo nechtěl jít do vlády, byť pokušení tady jistě byla. V opoziční roli se mohli stylizovat jako čistí bojovníci za různá práva a nenesli za nic odpovědnost. Kromě myšlenkové vyčpělosti komunistům nepochybně uškodil Miloš Zeman, který postupně stále více ovládal ČSSD, kde se kolem něj objevovala řada bývalých komunistických kádrů, lidé, kteří zjistili, že bude výhodné se za nových poměrů sociál demokratizovat. Zeman nasměroval protestní energii proti tehdejším Klausovým vládám, nasliboval Akci čisté ruce, vázání členských legitimací do kůže členů ODS a hovořil o spálené zemi. Zafungoval jako…