„Máňa říkala, že v Palestině je genocida.“ O mediálních obrazech utrpení – skutečného i fiktivního
Publikováno: 18.12.2024
KOMENTÁŘ / Reportérka CNN Clarissa Wardová se před pár dny v Sýrii stala obětí podvodu. Muž, jehož objevila v čerstvě osvobozené věznici, kde vystupoval jako zmatený vězeň, se ukázal být důstojníkem jedné z Asadových zpravodajských služeb. Člověk, s nímž Wardová natočila reportáž, je znám pod přezdívkou Abú Hamza a jedná se o poručíka smutně proslulé Letecké zpravodajské služby. CNN kauzu vyšetřuje a jistě se k ní ještě vyjádří. Otázka zní: Co vlastně mohla nebo měla Wardová udělat jinak? Z jaké pozice by rozhodla, že není možno důvěřovat člověku, pokud tvrdí, že prošel utrpením Asadovy mučírny? Měl zasáhnout editor. Wardová je odvážná reportérka, nasazuje krk v nebezpečných situacích, postupovala v dobré víře, dodala materiál, o němž byla přesvědčena, že je v pořádku. Nicméně jeho odvysílání v době války, kdy je informační prostor nezbytně zavalen falešnými zprávami, mělo projít kritickým přezkoumáním, které má mít přednost před okamžitě vydaným „sólokaprem“. Salama Muhammad Salama alias Abú Hamza, který vystavil reputaci reportérky i její mateřské stanice těžké zkoušce, vykázal zvrácený smysl pro humor, jaký sahá daleko za meze představivosti západního novináře. Západní novináři jsou v průměru politicky nesmírně naivní. Připomeňme stále se opakující víru, že demonstrace v ulicích mohou svrhnout utlačitelské režimy, zatímco počínaje Íránem přes Putinistán a Bělorusko až (bohužel, velmi pravděpodobně) po Gruzii stále dokola sledujeme, že proti odhodlaným diktaturám pokojné protesty nefungují. Ale zároveň mají novináři i skrupule. Nedovedou si ani představit, že lze lhát o Asadově vyhlazovacím koncentráku Sednája, že se to, co se v něm dělo,…