Měla bych být vděčná, že mě nezastřelili. Rusko používá sexuální násilí jako válečnou zbraň
Publikováno: 27.3.2026
ROZHOVOR / Dokumentární film Po stopách přináší syrová svědectví ukrajinských žen, které přežily sexuální násilí během ruské agrese na Ukrajině a rozhodly se prolomit své mlčení. Režisérka Alisa Kovalenko spolu s dalšími ženami včetně Iryny Dovgan vytvořila film, jenž místo explicitních obrazů staví na síle osobních výpovědí, každodennosti a křehké poetice přírody. Snímek, uvedený na festivalu Jeden svět, ukazuje, jak se z individuálních traumat rodí solidarita, odvaha a snaha o spravedlnost. V rozhovoru pro Forum24 se režisérka spolu s hlavní protagonistkou rozpovídaly o tom, co je vedlo k zaznamenání těchto zločinů i proč se nestaví do role oběti. Co vás vedlo ke tvorbě filmu Po stopách?Alisa Kovalenko: Cesta začala už v roce 2014, kdy jsem jako studentka filmové školy v Kyjevě natáčela protesty. Později, po anexi Krymu a začátku konfliktu v Donbasu, jsem byla zajata proruskými separatisty a ruskými vojáky. Čtyři dny jsem byla v zajetí, kde jsem přežila sexuální násilí ze strany ruského důstojníka. Po propuštění mi řekli, že bych měla být vděčná, že mě nezastřelili. Téměř dva roky jsem o tom nemluvila ani s rodinou, ani s přáteli. Nechtěla jsem traumatizovat své blízké a ani jsem nevěděla, jak začít. Když jsem později zjišťovala, jestli existují další ženy s podobnou zkušeností, našla jsem jich mnoho, ale žádná nechtěla veřejně svědčit. Zlom nastal, když mě Irina pozvala na první setkání žen, jimž se stalo něco podobného, tehdy ještě před vznikem organizace SEMA Ukraine. Společně jsme začaly přemýšlet, co můžeme udělat. Dokumentární film byl od začátku hlavním bodem těchto debat. Měla jsem ale strach, že mě práce…