Měla jsem štěstí na lidi, říká Barbora Myslikovjanová, která maluje osamělé děti. Prozradila důvod
Publikováno: 21.1.2024
ROZHOVOR / "V devítce jsem se rozhodovala, jestli půjdu studovat dětskou psychologii, nebo dělat umění. Vyhrálo umění," říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 mladá malířka a básnířka Barbora Myslikovjanová, která je chvilku po třicítce malým zázrakem současné výtvarné scény. Jako jedna z mála mladých umělců se malováním uživí, v galeriích bývají její obrazy vyprodané. Má už „svoji“ impozantní monografii o svých obrazech a knižně vydala i sbírku básní. Získala řadu ocenění, vystavovala na desítkách výstav a ústředním tématem její tvorby je osamělé dítě. Jak začalo vaše malování? Kreslila jsem od dětství, byl to můj způsob vyjadřování. Začala jsem, když jsem se naučila sedět. Mám schované obrázky už ze školky. Máte výtvarnou rodinnou tradici? Babička byla švadlena, tak dělala nějaké nákresy, když šila modely. Ale že by někdo vyloženě maloval, to ne. Vyrostla jsem ve Frenštátě pod Radhoštěm a rodiče se mě tam pokoušeli přihlásit do lidušky (Lidová škola umění, kroužek/vyučování výtvarné tvorby, pozn. aut.). Prošla jsem výběrovým řízením, ale pak jsem řekla, že tam nebudu chodit. Žádnou průpravu odmala nemám. V devítce jsem se rozhodovala, jestli půjdu studovat dětskou psychologii, nebo dělat umění. Vyhrálo umění. Měla jste nějaký vzor? Vzor jsem neměla žádný. Rozhodlo nejspíš to, že jsem neměla až zas tak dobrý prospěch a že talentovky byly dřív. A tak jsem se rozhodla, že dětskou psychologii si budu dělat jen pro sebe. A uměním se budu vyjadřovat. Co na to řekli doma? Úplně nadšené nebyly ani maminka, ani babičky. Že se tím neuživím, že půjdu za kasu do supermarketu. Ale – sice…