Mizerný pohřeb velkého potentáta. Srdce Rudolfa II. promáčkla ruka českého šlechtice
Publikováno: 21.1.2024
HISTORIE / „Nemusíme nikam jezdit, protože nejkrásnější vidíme z oken a všechno ostatní máme ve sbírkách,“ pronáší na Pražském hradě jeden z nejslavnějších panovníků naší historie, římský císař, uherský, chorvatský a český král Rudolf II. Praha se díky němu těší neobyčejné slávě, upínají se na ni zraky veřejnosti téměř z celého světa. Její věhlasná éra jako mocenského centra celé říše ale měla brzy skončit a spolu s ní i čas hvězd, tajemné alchymie a magických záhad. Lesk zlaté Prahy začal pomalu pohasínat ruku v ruce s tím, jak Rudolfa II. soužily stále úporněji choroby, fyzické i psychické. A že jich tento vroucný milovník vědy, umění a svobodného hledání univerzální pravdy o životě a světě ale měl. Nevypočitatelný a psychicky labilní O Vánocích roku 1611 se začala mezi lidmi šířit zpráva, že Rudolf II. vážně onemocněl. V té době byl již více než půl roku potupně zbavený své moci, královských korun se musel vzdát ve prospěch svého bratra Matyáše. Zbyl mu pouze formální titul císaře a také slib, že může zůstat bydlet na Pražském hradě. Útěchu hledal skleslý, nemocný muž ve svých bohatých sbírkách umění, ostatně jako vždy v těžkých dobách. Už mu však nebylo přáno užívat si jich dlouho. Během panování mu politické postavení a moc kromě prchlivé a podezřívavé povahy podkopávala také psychická nemoc, jejíž první známky se začaly projevovat už v roce 1578. „Svým povahovým založením byl Rudolf melancholik; jeho nervová soustava byla slabá a Rudolf sám se staral, aby ji ještě oslabil svým způsobem života,“ konstatoval v…