Mlčící jaro a úpějící čeština. Jak do Národní galerie vtrhla politika těla s dekoloniálním feminismem
Publikováno: 8.6.2025
ESEJ / Úvodem chci konstatovat, že probíhající dvojvýstavu v Národní galerii ve Veletržním paláci s názvem Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí a Mlčící jaro. Umění a příroda 1930–1970, jež byla impulsem těchto úvah, považuji za jednu z událostí sezóny. Mám k ní však i řadu výhrad, některé poměrně zásadní, jež mají obecný dosah. Mlčící jaro je připomínkou stejnojmenného díla vědkyně a planetární ochránkyně Rachel Carsonové, jež dalo expozici název podle onoho jara ve Spojených státech, v němž vinou pesticidů zmlkl ptačí zpěv (což je klíčová informace, kterou výstava bohužel příliš nezdůrazňuje). Jinak oceňuji její netradiční periodizaci, propojující jindy izolovaná časová i stylová období. Jde o soubor zhruba stovky obrazů, plastik a dalších artefaktů, pro kontext doprovázených fotografiemi a ukázkami z filmů třicátých až sedmdesátých let minulého století. Nadužívané slůvko intervence Toto propojování poskytuje vzájemně se ozvláštňující pohledy na léta předchozí i následná: po doznívání dada a poetismu dvacátých let je tu stálá přítomnost surrealismu, ať oficiálního, nebo podzemního, v celém sledovaném období. Naproti tomu příliš nerozumím oněm dvěma striktně vymezujícím „hraničním“ rokům 1930–1970. To je tím prvním, co v návštěvníkovi mého ražení může budit jistou nedůvěru. Zejména v takovém podivínovi, co ještě čte popisky, názvy a roky vzniku děl, nemluvě o textech na panelech (většina, jak jsem při opakované návštěvě zaznamenal, je lhostejně nebo znale míjí). Je tu však častý nesoulad vymezení výstavy s daty vzniku děl, která často sahají před a častěji za uvedené roky (to samo o sobě by nevadilo, nebýt právě onoho nesmyslně striktního…