Mrva zavání z Kremlu. Traktorové deníky Che Guevary a lihové tribunály
Publikováno: 19.2.2024
NÁZOR / V jeden slunečný červnový den před čtvrt stoletím jsem ve vlaku do Brna narazil na skupinku dělníků zabranou do hovoru. Uprostřed kupé byl centrem dění člověk, který se zjevným potěšením vykládal, jakým bestiálním mučícím procedurám by vystavil šéfa centrální banky za to, že dovolil devalvaci koruny a zdražil mu dovolenou. Událost si stále pamatuji, protože podobné situace tehdy bývaly výjimečné a vyvolávaly zděšení – kromě jiného naprostým nepoměrem (údajné) příčiny a účinku. Dnes, když se na kdekoho běžně snáší nenávistné výlevy a přívaly výhrůžek, bych možná podobný zážitek záhy zapomněl. Česká společnost si za pětatřicet let po revoluci prošla mnoha etapami – od listopadového „nejsme jako oni“ přes přisprostlého chlapa s gulama a nekritický obdiv „širokých lidových mas“ k mysogynnímu notorikovi propagujícímu vraždění novinářů až po lidové hrdiny formátu nájemného vraha Kajínka. Že je česká společnost tradičně „holubičí povahy“ však tvrdí pouze obrozenecký mýtus. A ten se musel uchylovat k nestravitelným lžím už v konfrontaci s vyvražděním Slavníkovců nebo zabitím Václava. O vysvětlování novějších případů politického násilí v Česku se nikdo z jeho propagátorů ani nepokusil. Divoký odsun, teror 50. let nebo potlačování protestů v roce 1969 československými úřady na příkaz Alexandra Dubčeka patří k historickým událostem, které do blízkosti holubičího mýtu raději nikdo nepouští. A také nutno připočítat je k faktům, na něž se velmi rádo zapomíná. Právě proto si zřejmě tolik lidí ze setrvačnosti namlouvá, že je česká společnost klidnější než některé jiné, že se v ní politické násilí prakticky nevyskytuje a spory se řeší ve…