Můj život s Karlem Kachyňou. Rozhovor s herečkou Alenou Mihulovou
Publikováno: 6.5.2024
Prvního května by se dožil sta let Karel Kachyňa, jeden z největších (a nejpracovitějších) českých filmařů druhé poloviny dvacátého století. Žádné velké národní vzpomínání se nekoná. Kachyňa byl režisér z rodu nenápadných řemeslníků, dnes by se řeklo mediálně prakticky neviditelných. Rozhovorů a vzpomínek po sobě nenechal mnoho, na rozdíl od filmů, které zlidověly, máme je rádi, ale po nichž nám v hlavě spíš než jméno tvůrce utkví silná emoce anebo obraz. Nebývají předmětem teoretických zkoumání a debat, jako by nebylo co dodat. Zůstává vzpomínka, znovu a znovu vyvolávaná značnou četností televizních repríz. Jenom namátkou: Ucho; Kočár do Vídně; Lásky mezi kapkami deště; Zlatí úhoři; Pozor, vizita!; Smrt krásných srnců; Městem chodí Mikuláš; Sestřičky… Posledně jmenovaný film byl pro Kachyňův život osudový. Během natáčení se tehdy devětapadesátiletý vdovec seznámil se začínající herečkou, sedmnáctiletou Alenou Mihulovou. Po deseti letech tajeného vztahu se vzali, začali spolu bydlet na Hradčanech, v šest set let starém domě, kde podle pověsti bydlel pražský kat. Žili tu spolu dobrý život, což v roce 1994 posvětilo narození dcery Karolíny. Letos v březnu tomu bylo dvacet let, kdy Alena Mihulová svého muže po dlouhé a těžké nemoci vyprovodila na věčnost. „Tesknila jsem dlouho,“ přiznala se později v jednom rozhovoru. Stýská se vám pořád? To víte, že jo. Žiju spokojeně, ale někdy mi ukápne slza. Když o něm mluvím, vždycky se usmívám. Člověk si pamatuje ty hezké věci, jakkoli ne všechno bylo vždycky zalité sluncem. Tu a tam ho zahlédnu ve vzpomínce, jak si to štráduje z chodby do pracovny a zjevně o něčem přemýšlí anebo jak se prochází po zahradě a hraje si se psem. To pro něj byl největší odpočinek. Když jste jako sedmnáctiletá poznala Karla Kachyňu, bylo…