Musíme patřit k Západu, pane Rajchle. Česká cesta by vedla do Ruska
Publikováno: 17.7.2023
KOMENTÁŘ / S rozdělením společnosti se znovu ve veřejné diskusi objevují myšlenky, které byly ještě před pár lety dobře balzamované v muzeu českých národních bludů. Ta nejveselejší je, že Jindřich Rajchl začal brnkat na strunu „české cesty“, specificky české politiky a specificky českých mezinárodních vztahů, které si vytvoříme pěkně po našem. Nezávisle na velmocích. Planeta má osmimiliardovou populaci, nás je deset milionů. Rajchlovi nedošlo, že ten až bizarně velký nepoměr nějakou „specificky českou cestu“ vylučuje. Nejrůznější „specificky česká řešení“ zazněla – prý, mně byly tehdy tři roky – již v osmašedesátém roce, v průběhu vlny malé liberalizace poměrů na konci šedesátých let. Liberalizaci, kterou ukončila okupace naší země vojsky Sovětského svazu a „spřátelených zemí socialistického tábora“. I tehdy to byl nesmysl. Vzhledem k vývoji poměrů ve světě a zdvojnásobení lidské populace od té doby je to dnes dvojnásobný nesmysl. Přesto se ve veřejné diskusi objevuje. Česká cesta nezhynula „Celá současná politická situace je v podstatě velmi jednoduchá. Zapomeňte na omáčku v podobě prázdných floskulí o daňových reformách, celoevropských řešeních, nutnosti navýšení rozpočtu na obranu, či výhodnosti paktů o povinné migraci či o podmínkách pobytu amerických vojsk na našem území. Všechny ty vzletné fráze vás mají odvést od pravé podstaty současného střetu dvou různých proudů. Ten první věří v globalismus, multikulturalismus, klima-alarmismus, rozklad tradiční rodiny, LBTQ, BLM, krmení nadnárodních korporací pod záminkou uměle vyvolaného strachu z nemoci, války či globálního oteplování a ve federalizaci Evropy s postupným zánikem hranic členských států. Ten druhý věří v mír, rodinu, stát, českou korunu, platby v hotovosti, svobodu vyznání názoru,…