Muž z tisícikoruny. Palackého češství a evropanství je stále inspirativní a provokující
Publikováno: 4.10.2026
ESEJ / Letos uplynulo 150 let od úmrtí českého intelektuála, politika a historika Františka Palackého (1798–1876), odvážného muže, jehož mnozí znají už jen z obrázku na tisícikoruně. Jeho příběh je spojen s národní a občanskou emancipací 19. století, poeticky označovanou jako „národní obrození“. Probíhala všude v Evropě a týkala se i obyvatel českých zemí. Česká státnost se tehdy stále ještě realizovala v rámci Svaté říše římské, posléze Rakouského císařství a konečně Rakouska-Uherska. Češi, totiž české politické, náboženské, intelektuální a kulturní elity, nepochybovali o tom, že jsou součástí Evropy a spolutvůrci Západu jakožto civilizačního okruhu. Zároveň se v teritoriálním rozkročení habsburské monarchie mezi Západ a Východ podílely na zrození kulturně-politického fenoménu střední Evropy, což je pojem, jímž byla poprvé roku 1815 na Vídeňském kongresu popisována role onoho regionu, vlastně východního okraje Západu, mezi západoevropskými státy a eurasijským Ruskem. Jenže v českém prostředí se záhy vynořují i všelijaké tendence vysloveně protizápadní a protievropské, podle nichž byly Evropa a Západ předurčeny k úpadku a následnému geopolitickému i kulturnímu zastínění Ruskem či Panslávií. Základní tón zde udal politizující českoslovanský literát Jan Kollár, přesvědčený, jak zaznělo v jeho eposu Slávy dcera ve verzi z roku 1832, že před „modlou“ sjednoceného Slovanstva „klekati by mohla celá Europa“. Zanícený pohled k takzvanému slovanskému Východu, podivná juxtapozice vůči Evropě a volání po rozvodu se Západem, to všechno náleželo v průběhu 19. století k intelektuálnímu arzenálu významné části českých, respektive česky hovořících elit. Básník Svatopluk Čech v alegorickém eposu „Slavie“ z roku 1884, a není to o fotbale, dokonce rozvíjí jakési stylizované loučení se západní civilizací: „Buď sbohem, Západe! Měj za…