Může být davový člověk snob? O lidech, co věří, že mají pouze práva a ne povinnosti
Publikováno: 26.7.2023
GLOSA / Málokteré téma je dnes v Evropě, ale i v Americe tak aktuální, v digitální době dokonce násobně aktuální, jako téma davového člověka. Vládám, a to i těm původně demokratickým, stále více vládne právě on – těm dosud zdánlivě nebo skutečně demokratickým skrze největší mocnost posledních staletí zvanou „veřejné mínění“. Géniové průměrnosti, od Putina po Babiše, od Orbána po Trumpa, od Lukašenka po Fica, si nakupují stále větší díl moci, a to skrze masy, které nejdříve jejich média otrávila jedem populismu a národního, sociálního či náboženského egoismu, hovícího zcela bezostyšně jejich nejnižším pudům a instinktům: „Deutschland, Deutschland über alles“, „America First“, „Nic než národ“, „Co je nám do nějakých Ukrajinců?“ To všechno má stále totéž podhoubí. A to trvá tak dlouho, až tytéž masy nakonec zcela zbaví posledních zbytků svéprávnosti, svobody vlastního myšlení a rozhodování. Začne to vždy nějakým nenápadným Ficem a přivíráním očí nad zločiny, a končí Putinovými masovými válečnými zločiny a genocidou – legitimizovanou souhlasem davů. Zdánlivě neexistuje větší protiklad než mezi „davovým člověkem“ a „snobem“. Vyslovíme-li toto slovo, naskočí nám kavárna, foyer divadla či koncertní sál – rozhodně něco exkluzivního, neplebejského, rádoby aristokratického (podle Slovníku spisovných slov je snob „povrchní, obdivovatel všeho módního“). Etymologie slova však mluví o něčem jiném: původně to byla při soupisech obyvatel v Anglii, kde se za jménem uvádělo zaměstnání nebo postavení, označení s.nob, neboli sine nobilitate, osoba bez urozenosti. Právě proto, alespoň podle Ortegy y Gasseta (1883–1955), jednoho z nejjasnozřivějších evropských filosofů, jehož sto let staré analýzy se týkají právě dnešních…