Nad dějinami se nevyhrává. Kundera jako světový romanopisec a české trauma
Publikováno: 24.7.2023
ESEJ / Jeho skon dne 11. července spustil lavinu všeho možného. Nechybělo uznání (světový prozaik), hrdost (proslavil nás v cizině), úcta (velké a proměnlivé dílo; brilantní intelekt), neutrální tvrzení o tom, že byl králem paradoxů, až po ohrazení, výtky, ba i poťouchlosti („zemřel nositel Řádu Klementa Gottwalda“) či moralizátorské sudičství („velký spisovatel s dušičkou sraba“). Milan Kundera věnčí českou kulturu světovou slávou, současně však její příslušníky i štěpí. Když u nás vyšla Nesmrtelnost (1993), poslední Kunderův román psaný česky, objevilo se na něj kolem padesáti textů, které lze považovat za kritické reflexe. Byly mezi nimi takové, které vzdávaly hold, často až zajíkle podučitelský, obzíravé analyticko-interpretační texty, které se snažily toto dílo zařadit do patřičných kontextů moderního románu, leč nemnoho bylo i těch, jejichž autoři si potřebovali ulovit pořádnou trofej, neboť do obory české literatury po dlouhé době zavítal pořádný šestnácterák, takže – pif ho mezi světla. Slabé dílo morálně pochybného autora; koukněte, tohle že má být ta velká literatura? Jeden kritik a sám též aktivní autor měl potřebu tvrdit, že vlastně celý tento román je jen blábol. Rozpoutalo se tady ve velkém to, co my, Češi, tak milujeme – moralizování a kádrování. Jak přeredigovat vlastní život Kdybychom chtěli Milana Kunderu vyložit z jednoho jeho citátu, byl by to tento: „Člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání.“ Nikdo tak dobře jako Kundera nevěděl, proč je dobré už nebýt mladý. Zmizet před svými „telecími“ lety a vyfabrikovat si nový životopis, především takový, kde už bude vážit…