NATO je globální hráč. A Česko potřebuje audit obranyschopnosti a odolnosti
Publikováno: 21.7.2023
KOMENTÁŘ / Nedávný summit NATO ve Vilniusu působil v český komentářích dojmem, že Aliance řešila pouze otázku členství Ukrajiny, kterou navíc spíše nevyřešila. Téma Ukrajiny logicky dominovalo a provázela je vysoká očekávání, která souvisela s diplomatickou misí prezidenta Volodymyra Zelenského po členských státech. Ukrajinská agenda samozřejmě nastolila nejen otázku členství Kyjeva v NATO, ale nepřímo debatu platnosti článku 5 Atlantické smlouvy. Pokud by se Ukrajina stala členem, měla by jako napadený nárok požádat o kolektivní pomoc a přímou bojovou účast spojenců v konfliktu s Ruskem. Poměrně srozumitelný zájem vyhnout se takovému střetu, který prosazují nejvlivnější spojenci, byl zřejmý předem. Týkal se a týká i postupného uvolňování ofenzivních zbraňových systémů, které Ukrajina od spojenců dostává, aby vytlačila a porazila ruského agresora a mohla obnovit svou územní integritu v původních hranicích. Proč nedostal Kyjev pozvání? Přímou konfrontaci s Ruskem nechtějí Spojené státy, jak z důvodů rizika možné vzájemné vojenské eskalace, tak z hlediska vnitropolitických dopadů v prezidentských volbách. Je přitom evidentní, že Kreml usiluje o opak. Rusko vnitřně ztrácí soudržnost a vojensky slábne, jak indikovala Prigožinova vojenská vzpoura. Přímý střet s NATO na ukrajinském bojišti by pozici Putina a soudržnost Ruska obnovil. Vojenská konfrontace NATO s Ruskem by byla testem soudržnosti i pro Alianci. Již v dnešní situaci je patrná divergence Maďarska, a také poměrně hazardní předvolební vývoj Slovenska. Ani v našich domácích poměrech není situace tak jednoznačná. Narůstá ostrý a bezpečnostně bezohledný populismus některých parlamentních stran, ale i vnitřní rozkolísanost některých stran vládní koalice. Veřejné mínění pod populistickým tlakem polarizuje i stávající rozsah podpory Ukrajiny a Ukrajinců, kterou bezostyšně kapitalizuje proruská a neofašistická…