Návrat Ruska na sportoviště? Ani náhodou. Nejde o sportovce, ale o stát. A ten se ani trochu nezměnil
Publikováno: 11.6.2026
KOMENTÁŘ / Na nedávno skončeném mezinárodním ekonomickém fóru v ruském Petrohradu Putinův ministr sportu Michail Děgťarev s vážnou tváří mluvil o „plném návratu Ruska do olympijského hnutí“. Byť z mnoha míst zaznívají hlasy, že bez účasti ruských sportovců nejsou sportovní klání plnohodnotná, stále existuje daleko více důvodů, proč Rusy k jakémukoliv soutěžení nepustit. Pokud někdo poměřuje mrtvé, zraněné, zmrzačené či znásilněné civilisty na Ukrajině počtem získaných medailí, je to neúcta k těmto obětem. Je až fascinující, s jakou samozřejmostí se z úst představitelů ruského sportu i politiky line představa, že stačí pár let vyčkávat a svět zapomene. Jako by se nic nestalo. Jako by Ukrajina nebyla zemí, kde ruská agrese dál zabíjí civilisty. Jako by sport žil ve vakuu, oddělený od reality, kterou právě Rusko samo brutálně rozbilo. Argumentace o „nespravedlivých sankcích“ a o tom, že „politika do sportu nepatří“ je v tomto kontextu až cynicky otočená naruby. Sankce nevznikly proto, že by si někdo zasedl na ruské sportovce. Vznikly proto, že stát, jehož jsou tito sportovci reprezentací, rozpoutal brutální válku v Evropě. A navíc tento stát od svého vzniku tahal politiku do všeho, tedy i do sportu. Stačí si vzpomenout na neustálé poměřování, zda více medailí získali zástupci západních států či tehdejšího tzv. „tábora míru“, tedy států, ve kterých vládly loutky dosazené Moskvou. Čistě sportovním, ale neméně závažným argumentem proti jakékoliv účasti Rusů v jakémkoliv sportu, je pak i dlouhá historie systematického státem řízeného dopingu, na jehož konci jsou pak ostudné scény s vracením takto ukradených medailí jiným sportovcům. A že…