Nebeští jezdci: skvělá pocta veteránům RAF, kterou natočil režisér Pana Tau
Publikováno: 29.9.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V poúnorové kinematografii, zaměřené pohříchu též na jednostrannou interpretaci historie, zapůsobily osvěživě zejména dva hrané filmy z nedávných dějin: Atentát (1964) Jiřího Sequense a Nebeští jezdci (1968) Jindřicha Poláka (5. 5. 1925 – 22. 8. 2003). Oba rezonovaly se stále ještě živou okupační pamětí, ten první zobrazil překvapivě kladně příslušníky západního odboje, i když nakonec jen jako zrníčko mezi mlýnskými kameny vyšších mocenských zájmů. Zato ten druhý, natáčený za stále uvolněnější atmosféry roku 1968, se stal doslova satisfakcí pro ty, kteří odešli bojovat za svobodu země do ciziny, řada z nich za ni položila životy a ti, kteří přežili, se potom často dočkali jen ústrků, perzekuce, dokonce věznění. Jindřich Polák sám označil Nebeské jezdce – snad i s jistou lítostí – za svůj jediný historický film. „Ale Nebeští jezdci vlastně nejsou historický film – vyprávějí o osudech generace, jejíž osud přervaly pásy cizích tanků. Tak jako té mé,“ řekl Tomáši Baldýnskému v Reflexu č. 29/2003. Tedy jen pár týdnů před smrtí, možná v rámci jakési vlastní životní bilance. Pásy tanků v srpnu 1968 přervaly ale asi i jeho tvůrčí směřování: Nebeští jezdci sice v normalizačním trezoru neskončili, po chuti novému režimu ale rozhodně nebyli. Zato Polákova dětská tvorba vznikající v koprodukci se SRN, na kterou podepsal smlouvu už v květnu 1968, vynášela potom natolik, že pragmaticky přebila jakékoli potenciální animozity vůči němu a režim si ho rád započítal mezi ty, které se „podařilo získat“. Rváč dámskýho prádla Nebeské jezdce otevírá prolog na hřbitově v Brookwoodu u Londýna, kde jsou mimo jiné pohřbeni i příslušníci Royal Air Force…