Nebyli nacisté ani Němci. Přesto Lichtenštejnům československá vláda všechno vzala
Publikováno: 11.11.2023
HISTORIE / „Nechte přátelé, majetek majetkem, seberte se a odjeďte s dětmi z Československa, dokud je čas, jeďte do Švýcarska, jeďte třeba do Ameriky, čím dřív, tím líp. Bude válka,“ varuje lichtenštejnský princ regent své příbuzné, majitele zámku v Telči. Ti mu ale nevěří. Budoucí kníže František Josef II. na ně naléhá, aby alespoň děti poslali do škol v zahraničí. „Nechcete přece, aby je vychovávali nacisté!“ Lichtenštejnsko a Česká republika, dvě země, jejichž historické osudy se po staletí proplétaly. A ne vždy šťastně. V dobách Rakouska-Uherska se rod Lichtenštejnů řadil k té nejbohatší tuzemské šlechtě, zvláště na Moravě. Ve svých rukách držel například Lednicko-valtický areál, dnes zapsaný na seznam kulturního dědictví UNESCO, nebo zámky Bučovice, Plumlov či Velké Losiny, dohromady zhruba 160 tisíc hektarů půdy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Hlava rodu, kníže Jan II., si během své více než sedmdesátileté vlády od roku 1858 vysloužil přezdívku Dobrotivý. Celý život dbal o rozkvět rodového dědictví a jeho správu. Modernizoval zemědělství a lesnictví, miloval umění a posílal obrovské částky na humanitární, charitativní a vědecké účely, třeba na výzkum rakoviny nebo na zakládání nových škol. Obraz lichtenštejnského rodu v očích obyvatel nově se rodící československé republiky ale přesto nevylepšil. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie čekaly těžké časy i knížectví. Cizí, nepřátelští zaprodanci, kterých je potřeba se zbavit. V nově se rodící československé republice vládly vůči šlechtě, převážně německé a maďarské národnosti, nelibé až nenávistné nálady. A politici i noviny tento odpor vůči nim ještě přiživovali. „Nemáme šlechtu, nikdy jsme neměli pořádnou…