Nechci komanče, chci ledničku? O českém ledničkovém, dříve gulášovém socialismu
Publikováno: 9.10.2023
FEJETON / Opravdu, klasický socialistický jetřebismus (Je třeba…!), jaký ovládal náš mediální prostor od padesátých do osmdesátých let, předvedl pan Josef Bouška v Deníku N v „rozhněvané“ polemice s názvem Rakušanova odvážná mise: vysvětlit tonoucímu krásu rybníků (Deník N, 4. 10. 2023). Vynecháme-li jednu dvě půlvěty o A. B. („ušatého estébáka nechci“), může být z textu nadšený každý nepřítel demokracie, materialistický marxista a příznivec Andreje Babiše. Nečetl jsem tu metaforu o tonoucím a kráse rybníků sice poprvé, ale i tak patřila k tomu nejlepšímu v Bouškově článku, jenž mě jinak šokoval úplně jinak. Svým déjà vu, neboť byl od A do Z opravdu napsán v pobědomém stylu socialistického jetřebismu, kořeněného nově nejhrubším kapitalistickým konzumerismem („Nechci komanče. Chci ledničku“) a blátivou demagogií („Svobodně volit? Nemám koho. Pětikolka ukradla mámě důchod“). Základem je tu ovšem onen jetřebismus: myšlení nejpohodlnější z pohodlných, určené stejně líným myslet, jako autor. Nebo přesněji – jako někdo, do koho se mluvčí stylizuje, aby se zavděčil publiku. Jetřebistovo totální alibi My dříve narození jsme byli tímto stylem odkojeni, a tak jsme za ty roky vůči němu získali, doufám, doživotní imunitu. Dříve vypadal takto: „Je třeba více prohloubit socialistickou zákonnost; zlepšovat dodavatelsko-odběratelské vztahy; ofenzivněji bojovat proti měšťáckým přežitkům, ve společnosti i v kultuře“. Čtenář či posluchač si mohl do jetřebistových slov dosadit ad libitum celý bolševický slovník, tj. jak obhajobu zločinných procesů, tak i jejich odsudek. A při troše fantazie tu nalezl i krotké kritické výhrady vůči systému. Totální alibi. Hezky se to říkalo, hezky se to poslouchalo. Nikoho…