Neexistuje tu vedle sebe národ neočkovaných a očkovaných

<img width="1676" height="946" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Pexels.com/Nandhu Kumar" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4.jpg 1676w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4-300x169.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4-1024x578.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4-768x433.jpg 768w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4-1536x867.jpg 1536w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/ccc-4-850x480.jpg 850w" sizes="(max-width: 1676px) 100vw, 1676px" />Strašidlo smrti, symbol přeplněných nemocnic a očkování, které je podle nekritického přesvědčení buď spásou, hlubokou nejistotou, či naopak spiknutím – to všechno rozdělilo české společenství způsobem dosud nevídaným. Příliš mnoho z nás dnes žije život bez důvěry. V letech 1918–1920 zabila epidemie takzvané španělské chřipky nejméně dvacet, ale mnohem pravděpodobněji až sto milionů lidí na celém světě. Současná pandemie covidu zatím necelých pět a čtvrt milionu. Maximální odhad pro české země uvádí pro stejné období kolem osmdesáti sedmi tisíc obětí španělské chřipky, tedy dva a půl násobek současné takzvané excesové mortality, tedy úmrtí těch z nás, kdo by bez nákazy covidem neumřeli. Španělská chřipka v některých zemích snížila počet obyvatel až o tři procenta. Úmrtí na covid v České republice zatím představují pouhou desetinu této statistiky. Podstatné je, že o pandemii španělské chřipky jsme dlouho vlastně nevěděli, protože válečná a poválečná cenzura informace o nákaze zamlčovala. Byli jsme rádi, že je mír, a na náměstích jsme oslavovali, že máme republiku. Věřili jsme sami sobě a důvěřovali budoucnosti. Neunavujte se, myslím za vás Dnes je to jiné a důvěra chybí. Stačí se schovat do kouta světa mezi strachem a nenávistí. Softwarové algoritmy nám na internetu zjistí sledované informace a automaticky začnou preferovaná témata a názory posilovat. Všechno je rázem snazší a pochopitelnější. Nemusíme myslet, protože bezduchý matematický algoritmus to udělal za nás. Svět se brzy promění na „My“ a „Oni“, z barev zbydou jen černá a bílá. Postupně vymizí potřeba komunikovat, stejně jako schopnost přiznat sám sobě, že něco nevím. To, co bývalo rozumem schopným kritického uvažování a hodnocení, ustupuje strachu a vzteku. Od tohoto okamžiku budoucnost může být už jenom horší. Hrdost, úcta a víra v lidskost přestávají být potřeba. Jenomže takhle vznikají války. Nebo také otroctví. Překotný rozvoj informačních technologií udělal v posledních desetiletích ze společností rozvinutých zemí stále nezvladatelnější matérii ne-občanství. Politika, namísto aby společnost kultivovala a učila diskuzi, ji polarizuje k hysterii. Zmizela důvěra v systém a rituály. A do toho přišla pandemie. A najednou jsme jakoby ve vzduchoprázdnu a v nepřiznané nejistotě znovu hledáme cokoliv známého a bezpečného. Jako bychom ztratili schopnost žít s neznámými překážkami, nejistotou a nevědomostí. Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu – a ve strachu přestáváme vidět, přemýšlet a klást otázky. Umíme ještě dnes důvěřovat? Anebo už strachu podléháme natolik, že důvěru považujeme za slabost? Pozoruhodný německý sociolog Georg Simmel (1858–1918) důvěru popsal jako most nebo prostředníka mezi věděním a nevěděním. Důvěru potřebuje jedinec, stejně jako společnost, v každé situaci, kdy nezná všechny informace o problému, a to je přesně naše dnešní situace. Právě schopnost důvěřovat nás, jak pravil Simmel, přenáší přes neznámé, dovoluje navázat vztah a vytvořit tak příští pevné poznané místo. Divoké zvíře nebo Bůh Důvěra ale není slepá. Simmelův následovník Niklas Luhmann (1927–1998) rozlišil důvěru, která vyžaduje angažovanost a schopnost komunikovat, od pasivní důvěřivosti masového spotřebitele čehokoliv. Důvěra je aktivní součinnost, která dovoluje hledat alternativy, ale i přijmout ztrátu anebo – a to je důležité – přiznat i to, že něco nevíme. K důvěře potřebujeme komunikaci s ostatními kolem sebe. Důvěřivost to nepřipouští. Je pasivní, ale neochvějnou vírou ve vůdce, ideologie, konspirace či zázraky. Vždy zrazována a zklamávána nutně končí pocitem osamění, marnosti, zrady a zatvrzení. Je jen na nás, co si vybereme – a co s tím uděláme. Ať chceme, nebo ne, tvoříme jeden celek, jedno státotvorné společenství, nebo chcete-li – národ. Neexistuje národ neočkovaných a očkovaných. Jsme celek – a jiný mít nemůžeme. Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství. V roce 1918 jsme to dokázali v řádově horších materiálních podmínkách a při nesrovnatelně horší úrovni zdravotní péče. Možná už brzo nás čekají mnohem větší a dramatičtější zkoušky, ve kterých nebudeme mít víc než sami sebe. Zvládneme cokoliv, pokud budeme cílevědomě hledat to, co nás spojuje a dělá z nás „obec“. Věděli to už staří Řekové. Jistý Aristoteles napsal už ve čtvrtém století před naším letopočtem ve svém slavném spise Politika: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo Bůh.“ Převzato z <a href="https://hlidacipes.org/jan-urban-neexistuji-narod-neockovanych-a-ockovanych-jsme-a-mame-byt-celek/" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Hlidacipes.org</a>.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #covid-19 #očkování #rozdělený národ

Publikováno: 5.12.2021

Strašidlo smrti, symbol přeplněných nemocnic a očkování, které je podle nekritického přesvědčení buď spásou, hlubokou nejistotou, či naopak spiknutím – to všechno rozdělilo české společenství způsobem dosud nevídaným. Příliš mnoho z nás dnes žije život bez důvěry. V letech 1918–1920 zabila epidemie takzvané španělské chřipky nejméně dvacet, ale mnohem pravděpodobněji až sto milionů lidí na celém světě. Současná pandemie covidu zatím necelých pět a čtvrt milionu. Maximální odhad pro české země uvádí pro stejné období kolem osmdesáti sedmi tisíc obětí španělské chřipky, tedy dva a půl násobek současné takzvané excesové mortality, tedy úmrtí těch z nás, kdo by bez nákazy covidem neumřeli. Španělská chřipka v některých zemích snížila počet obyvatel až o tři procenta. Úmrtí na covid v České republice zatím představují pouhou desetinu této statistiky. Podstatné je, že o pandemii španělské chřipky jsme dlouho vlastně nevěděli, protože válečná a poválečná cenzura informace o nákaze zamlčovala. Byli jsme rádi, že je mír, a na náměstích jsme oslavovali, že máme republiku. Věřili jsme sami sobě a důvěřovali budoucnosti. Neunavujte se, myslím za vás Dnes je to jiné a důvěra chybí. Stačí se schovat do kouta světa mezi strachem a nenávistí. Softwarové algoritmy nám na internetu zjistí sledované informace a automaticky začnou preferovaná témata a názory posilovat. Všechno je rázem snazší a pochopitelnější. Nemusíme myslet, protože bezduchý matematický algoritmus to udělal za nás. Svět se brzy promění na „My“ a „Oni“, z barev zbydou jen černá a bílá. Postupně vymizí potřeba komunikovat, stejně jako schopnost přiznat sám sobě, že něco nevím. To, co bývalo rozumem schopným kritického uvažování a hodnocení, ustupuje strachu a vzteku. Od tohoto okamžiku budoucnost může být už jenom horší. Hrdost, úcta a víra v lidskost přestávají být potřeba. Jenomže takhle vznikají války. Nebo také otroctví. Překotný rozvoj informačních technologií udělal v posledních desetiletích ze společností rozvinutých zemí stále nezvladatelnější matérii ne-občanství. Politika, namísto aby společnost kultivovala a učila diskuzi, ji polarizuje k hysterii. Zmizela důvěra v systém a rituály. A do toho přišla pandemie. A najednou jsme jakoby ve vzduchoprázdnu a v nepřiznané nejistotě znovu hledáme cokoliv známého a bezpečného. Jako bychom ztratili schopnost žít s neznámými překážkami, nejistotou a nevědomostí. Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu – a ve strachu přestáváme vidět, přemýšlet a klást otázky. Umíme ještě dnes důvěřovat? Anebo už strachu podléháme natolik, že důvěru považujeme za slabost? Pozoruhodný německý sociolog Georg Simmel (1858–1918) důvěru popsal jako most nebo prostředníka mezi věděním a nevěděním. Důvěru potřebuje jedinec, stejně jako společnost, v každé situaci, kdy nezná všechny informace o problému, a to je přesně naše dnešní situace. Právě schopnost důvěřovat nás, jak pravil Simmel, přenáší přes neznámé, dovoluje navázat vztah a vytvořit tak příští pevné poznané místo. Divoké zvíře nebo Bůh Důvěra ale není slepá. Simmelův následovník Niklas Luhmann (1927–1998) rozlišil důvěru, která vyžaduje angažovanost a schopnost komunikovat, od pasivní důvěřivosti masového spotřebitele čehokoliv. Důvěra je aktivní součinnost, která dovoluje hledat alternativy, ale i přijmout ztrátu anebo – a to je důležité – přiznat i to, že něco nevíme. K důvěře potřebujeme komunikaci s ostatními kolem sebe. Důvěřivost to nepřipouští. Je pasivní, ale neochvějnou vírou ve vůdce, ideologie, konspirace či zázraky. Vždy zrazována a zklamávána nutně končí pocitem osamění, marnosti, zrady a zatvrzení. Je jen na nás, co si vybereme – a co s tím uděláme. Ať chceme, nebo ne, tvoříme jeden celek, jedno státotvorné společenství, nebo chcete-li – národ. Neexistuje národ neočkovaných a očkovaných. Jsme celek – a jiný mít nemůžeme. Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství. V roce 1918 jsme to dokázali v řádově horších materiálních podmínkách a při nesrovnatelně horší úrovni zdravotní péče. Možná už brzo nás čekají mnohem větší a dramatičtější zkoušky, ve kterých nebudeme mít víc než sami sebe. Zvládneme cokoliv, pokud budeme cílevědomě hledat to, co nás spojuje a dělá z nás „obec“. Věděli to už staří Řekové. Jistý Aristoteles napsal už ve čtvrtém století před naším letopočtem ve svém slavném spise Politika: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo Bůh.“ Převzato z Hlidacipes.org.