"Nemohu na to ani myslet, jak je mi zle." Poslední pamětnice popisuje masakr z Hané

#Domácí

Publikováno: 23.4.2025

O tom, co se přímo tady, na kraji Hané ve slavné chmelařské oblasti, stalo přesně před osmdesáti lety, vědí skoro všichni. Každý, s kým reportér to dubnové poledne o tragických událostech přímo v Zákřově mluvil, si vybavoval o masakru řadu informací.

Jeden mladší muž přidal pozvánku na pietní akci, která tu proběhne v sobotu 26. dubna. "Já odtud sice nepocházím, ale dovedu vás za paní, které tam tehdy zabili tchána," zvedá se jeho starší soused a vede novinářskou návštěvu ulicí dolů.

Po zaklepání na mohutné dveře vychází z velkého stavení Zdeňka Calábková. Při bestiálním a těžko vysvětlitelném masakru před osmdesáti lety přišla nejen o svého budoucího tchána. Ale především tehdy jako osmileté děvče o svého tatínka.

"Tady to bylo strašné, panebože. Ať žádné dítě nemusí zažít to, co jsme tu tehdy museli zažít my," dává se do vyprávění.

Hlídka? Nevadí. Postřelen mezi nohy

I když je to přesně osmdesát let a říká se, že lidská mysl smutné a nepříjemné zážitky automaticky vytěsňuje, paní Zdeňka si pod dubnově ostrými slunečními paprsky vybavuje řadu věcí do detailu.

"Ten večer měl tatínek hlídku - po dědině drželi stráž dva a hlídali třeba před ohněm - když o deváté hodině přišla střelba," popisuje, jak se 18. dubna 1945 začala situace v malém Zákřově na pomezí protektorátu a Sudet dramatizovat. Ve tmě to nebylo moc znát, ale vesničku podle historiků obklíčili gestapáci a několik stovek ruských kozáků, kteří se na konci války pokoušeli dostat do amerického zajetí.

"I když tatínek křičel, že je hlídka, přišla rána a postřelili ho mezi nohama," pokračuje Zdeňka Calábková ve smutném vzpomínání. Útočníci pak měli vypálit i z pancéřové pěsti, která zapálila dům vdovce Františka Švarce. Jeho dcera, kterou tehdy vynášel z hořícího domu v náručí, dodnes žije. Bydlí ale v Přerově, a tak je Calábková poslední svědkyní masakru přímo v Zákřově.

Podle některých historiků přišlo komando (slovy Calábkové "banda všelijakých") do vesnice pro předem vybrané muže. Tuhle verzi potvrzuje pamětnice: "Prostě měli lístek, který jim někdo udělal, a na něm byla napsaná jména. Ten lístek ztratili. Potřebovali osmnáct chlapů, ty pak zavedli vedle k sousedům do světnice a tam je hlídali. Ráno o osmé je všechny průvodem vedli do Velkého Újezda," vybavuje si Zdeňka Calábková.

Protože její zraněný otec nemohl chodit, v jednom domě museli zapřáhnout koně a hodili ho na vůz. Do Újezdu odvedli taky Františka Švarce a jeho šestnáctiletého syna Vladimíra, který přitom domů do Zákřova za svým otcem a sourozenci dorazil jen na jednu noc ze služby. Stal se nejmladším ze zavražděných.

Zle ale bylo i lidem, které si kozáci s gestapáky neodvedli. "Obsadili celý vrchní konec vesnice. Leželi jsme na lůžku, házeli s námi. V noci postříleli prasata, některá uhořela. Potom ráno mámu vyslýchali, kdo ty prasata zabil. Chlap jí držel pistol u hlavy, my děcka stály u ní. Kolik to chtělo, a byli jsme mrtví všichni, kolik to chtělo?" vrací se Calábkové otřesné vzpomínky.

Situaci prý vyřešil další voják, který přiběhl: "Chlapa odhodil na jednu stranu, mámu na druhou, a mu řekl, že prasata přece zabili oni, tak nás zachránil."

Farář to viděl a vyvrátil se

Ve Velkém Újezdu pak 19. dubna následovalo brutální vyslýchání a mučení "ulovených" mužů. Několik z nich bylo propuštěno. Mezi nimi i po válce odsouzený konfident gestapa Bedřich Hodulík z Tršic.

Jestli právě on byl autorem toho ztraceného seznamu a na masakru se nějak podílel, se neprokázalo.

Smrtonosné komando si nakonec nechalo devatenáct mužů. Nejmladšímu bylo šestnáct, nejstaršímu šestačtyřicet.

"Druhý den večer je naložili na auto se sudama benzinu a zavezli je na tu Kyjanicu (dnes už neexistující německá osada), tam je pobili, naházeli do dřevorubecké boudy velké čtyři krát čtyři metry, tu zapálili a všichni uvnitř shořeli," dívá se Calábková před svým domem do země. 

A rychle ještě dodává: "Povolali farářa a ten že má udělat poslední požehnání. Ten když přišel, tak se vyvrátil, tak to tam prý bylo hrozné."

Další den chtěli němečtí pohraničníci místo sadistické tragédie co nejvíce zahladit, aby nebylo příliš nápadné, a tak spáleniště rozhrabali a ohořelé lidské ostatky schovali pod hlínu. 

Publicistka Jana Vrzalová v té souvislosti už dříve citovala z exhumační lékařské zprávy sepsané 12. května 1945. Až tehdy bylo místo zrůdného činu objeveno: "Zpřerážených kostí se na místě hromadné vraždy našlo velmi mnoho, stojí však za zaznamenání, že se mezi pozůstatky devatenácti obětí, z nichž část byla upálena za živa, nenašla ani jediná neporušená stehenní kost."

Maminky je hledaly. Už dávno ale byli zabití

Do té doby nikdo netušil, co se s devatenácti muži nejrůznějšího věku stalo. A tak kdo mohl, den co den po nich pátral. A věřil, že kozáci s gestapáky prchli před sovětskou armádou a zadržení zůstávají stále naživu.

"Naše maminky je hledaly, chodily všude možně, do Újezda chodily. Až potom se objevila zpráva, že jsou v Kyjanici. Tam ale žádného nepustili, až 14. května," dostává se Calábková ke dnu, kdy byly identifikované ostatky pohřbeny v hromadném hrobě v Tršicích.

A spravedlnost? Pro hlavy masakru, gestapáky Ernsta Gepperta a Josefa Hykadeho, kteří nejspíš devatenáct mužů původem ze Zákřova, Tršic, Doloplaz, Velké Bystřice, Bystrovan a Brna v lesní boudě popravili, si po válce přišla policie. Oba pak byli popraveni.

Zdeňka Calábková, z níž se po konci války jako nejstarší ze tří sourozenců stala hlavní pomocnice maminky, dodnes žije v Zákřově. Jen pár desítek metrů od mohutného pomníku se jménem a fotkou jejího tatínka. "Nemohu na to ani myslet, jak je mi z toho dodnes zle," bolí ji dodnes osmdesát let stará brutalita.