Není brambora jako brambora. Jednou málem otrávila anglické šlechtice, jindy měla vyléčit papeže
Publikováno: 2.9.2023
HISTORIE / Angličtí páni si v roce 1586 zvědavě prohlížejí exotickou delikatesu, která je jim slavnostně předkládána na hodovní stůl. Což o to, voní lákavě – kuchaři ji osmažili na másle a posypali cukrem i skořicí. Jenže po prvním soustu se obličeje vážených hostů zkřiví odporem. Ty brambory se vůbec nedají jíst! Na první pohled nenápadná rostlina, lilek brambor, zakořenila v evropském prostředí tak pevně, že si bez ní lze třeba českou kuchyni jen stěží představit. Napříč světem se stala jednou z nejvýznamnějších a nejběžnějších plodin pro lidskou spotřebu – svou důležitostí se zařadila hned za pšenici, rýži a kukuřici. Její cesta z domovské Jižní Ameriky ale byla dosti trnitá. Jedovaté bobule slazené cukrem Na chuť bramborám přišli Inkové v oblasti dnešního Peru snad již před čtyřmi až pěti tisíci lety. Z „papas“, jak jim říkali, připravovali polévku, chléb nebo alkoholický nápoj, podobný našemu pivu, na zimu či horší časy si je sušili do zásoby. V horských podmínkách se příliš kukuřici nedařilo, a tak právě domestikace brambor měla zásluhu na rozmachu jejich vyspělé civilizace. Jak moc si je starobylí obyvatelé Jižní Ameriky cenili, dokazují nálezy na pohřebištích na pobřeží Peru a severního Chile. Spolu s mumiemi inckých králů zde odpočívaly i kultovní nádoby v podobě bramborových hlíz, často zdobených lidskými hlavami. Zhruba v polovině 16. století brambory poprvé přivezl ke španělským břehům na své lodi dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de Leon. Jejich evropská pouť po kuchyních velmožů a časem i obyčejných lidí tak mohla pomalu začít. Nezávisle na…