Nepopsatelná muka. Polka se ve sprchách v Osvětimi loučila s životem, nakonec přežila

#Zahraničí

Publikováno: 27.1.2020

"Ve sprchách jsme proseděly celou noc a opakovaně se loučily s životem. Celou tu dobu jsme zažívaly nepopsatelnou hrůzu," svěřuje se po 75 letech Bibiana Szulcová Achová.

Její osvětimské číslo bylo 83 600. Polka Bibiana Szulcová strávila jako jedenáctileté děvče ve vyhlazovacím koncentračním táboře v Osvětimi půl roku mezi srpnem 1944 a lednem 1945, byla to muka. Osm děvčat, s nimiž spala na palandě, zemřelo už v srpnu 1944, tedy během prvního měsíce - na vyčerpání, podvýživu či infekce.

Pětasedmdesát let, jichž v pondělí 27. ledna uplynulo od osvobození Osvětimi Rudou armádou, je dlouhá doba. Avšak obrazy jen těžko popsatelného utrpení má Bibiana Szulcová Achová před očima zřetelně dodnes. "Víc než bych si přála," svěřuje se. V roce 1970, tedy po pětadvaceti letech, se do Osvětimi vrátila. Naposledy.

"Tři dny jsem pak nemohla spát. Všechna ta strašlivá traumata, obrazy a nepředstavitelné zrůdnosti mě znovu pohltily. Proto jsem se zařekla, že do Auschwitzu už nikdy nepojedu. Ani teď při příležitosti jeho osvobození před pětasedmdesáti lety, třebaže že mám pozvánku od polského prezidenta Andrzeje Dudy. Nechci si to už takhle připomínat, znovu v tom žít," vysvětluje omluvně Bibiana Szulcová Achová. Ostatně i rozhovor s deníkem Aktuálně.cz je pro ni chvílemi obtížný.

Nevěděli jsme, kam jedeme

Z centra Varšavy směřoval tehdy v srpnu 1944 k nádraží dlouhý kordon Poláků - pod pečlivým dozorem jednotek SS. Esesmani pak staré lidi i matky s dětmi nacpali do železničních dobytčáků. Vlak přeplněný zoufalstvím se rozjel do tranzitního tábora Pruszków (od srpna do října 1944 jím prošlo asi 650 tisíc Poláků, přičemž asi 55 tisíc z nich bylo posláno do koncentračních táborů, pozn. red.).

"Říkalo se, že přes Pruszków prošla celá Varšava. V jakýchsi továrních halách tam namačkali obrovskou spoustu lidí. No a ještě týž večer nás znovu šoupli do dobytčáků a vezli do Auschwitzu v Osvětimi. Tenkrát jsme ale nevěděli, kam vlastně jedeme," popisuje nyní Bibiana Szulcová Achová.

Stále mohla být s maminkou a dvěma sestrami. Jelo se den a noc. "Bez jídla, pití, nebylo si kam sednout, jak namačkaní jsme byli - ženy, děti, muži. Kdo chtěl na záchod, musela mu stačit díra v podlaze. Na okolní krajinu jsme se dívali jen přes dvě malá okénka," říká sedmaosmdesátiletá pamětnice.

Už příjezd do Auschwitzu v Osvětimi byl pro jedenáctileté děvče doživotním šokem. "Na železniční rampě nás vyhazovali z vagónů s pomocí psů. Vedle mě upadla nějaká stařenka a ti psi se na ni hned vrhli, kousali, trhali… A odevšad se ozýval křik strážných: ,Schnell! Schnell!´ Držela jsem se maminky a dvou starších sester Žofie a Jany jako klíště, ale už další den nás rozdělili. Ony šly na ženský blok, já na ten dětský," líčí.

Ani v takovém stresu si ovšem nešlo nevšimnout hrozného zápachu a tmavého hustého dýmu. Bibianě až později došlo, že zápach s kouřem šel z krematorií. Už druhý den po příjezdu se dospělé Polky ptaly: "Kdy nás i s dětmi pustíte? Nic jsme přece neudělaly. Jsme tu nevinně."

"A oni jim i před námi dětmi řekli: ,Vyletíte komínem.' Na to ovšem malé holky udiveně odpovídaly: ,Já přece neumím chodit v komíně.' Všechno nám to došlo až později. Postupně jsem si uvědomovala, že jediné osvobození pro nás nakonec bude přece jen ten komín," popisuje Bibiana dětské vnímání tehdejší reality vyhlazovacího tábora Auschwitz v Osvětimi.

Loučila jsem se životem

Další šok přišel hned vzápětí. Deportovaní Poláci zaslechli už ve Varšavě "jakési fámy" o tom, že když někoho zaženou v lágru do sprch a nepoteče voda, bude to plyn.

"Nevím, zda si umíte představit tu naši hrůzu, když jsme se v těch sprchách ocitly i my a žádná voda z růžic netekla… jenomže ani plyn ne," dodává pamětnice. Až později jsme se dozvěděli, že voda ani plyn neproudily kvůli vyhlášenému alarmu, protože nad táborem přelétaly americké či britské bombardéry. "My v tu chvíli seděly ve sprchách na podlaze a celou noc se loučily se životem," říká Bibiana. 

Video: Bibiana Szulcová Achová vzpomíná na vyhlazovací tábor Auschwitz v Osvětimi

Až ráno jim pak na chvíli pustili vodu a dali špinavé a potrhané vězeňské oblečení, často se stopami krve.

Na bloku, do něhož umístili Bibianu, bylo osm set děvčat. Zpočátku je mohly občas navštěvovat mámy. Jednou ale nepřišly, do napjaté atmosféry někdo řekl, že už asi odešly komínem.

"Většina dětí se najednou strašlivě rozbrečela. Už tušily, co to vlastně je ten komín jako cesta z Osvětimi. V tom ale do sílícího nářku přiběhla dozorkyně, která plačícím dětem nařídila, aby si za trest klekly s rukama nad hlavou. Je to jedna z mých nejhorších vzpomínek na Auschwitz. Klečící uplakané děti, které v sobě dusily stesk po mámě, s rukama nad hlavou," přiznává ztěžka Bibiana Szulcová Achová.

Setkání s "doktorem smrt"

Její vzpomínky jsou jen krátké, ale velmi silné emotivní sekvence, mezi nimiž si vypravěčka dává vždy malou pauzu a odpočívá. Třeba když líčí, jak se s děvčaty dívala do oken sousedního baráku, v nichž byly vidět ostříhané hlavy žen. "Každý den byly jiné a vždy na nás něco zoufale volaly, mávaly… nerozuměla jsem jim… zřejmě šlo o maďarské židovky." 

A stejná momentka se jí vybaví, když se řeč stočí na jídlo či hygienu.

Osvětimský jídelníček je shrnut rychle v několika větách: "Snídaně žádná. V poledne jakási zelná polévka. V kotli, ve kterém se vařila, plaval někdy mrtvý potkan. Hlad byl ale tak velký, že jsem snědla i to. Večer krajíček chleba s kouskem umělého medu či margarínu. V sobotu navíc kousek salámu. K pití jen jakási černá voda," říká.

Vězni se v koncentračním táboře dostali do sprch, aby se mohli umýt, jen dvakrát. Často stáli v nekonečné frontě na latríny, lidé měli navíc strašlivé průjmy.

K traumatizujícím vzpomínkám, při nichž se Bibiana Szulcová Achová dívá vždy do dávného a nepochopitelné světa, patří i její náhodné setkání s "doktorem smrt", jak se přezdívalo Josefu Mengelemu kvůli jeho pokusům na vězních.

"Šly jsme s churavějící kamarádkou po chodbě osvětimského špitálu a najednou proti nám kráčí on. Ani si nás ale nevšiml. Možná proto, že kamarádka měla blond vlasy a já naopak tmavé. Na bloku jsme však měly děvčata, jimž se Mengele pokoušel při experimentech změnit barvu očních duhovek. Z jakýchsi kapek měla oteklé a hnisavé oči a špatně viděla. Jiní ale mnohem větší zrůdnosti nepřežili," říká.

Polská pamětnice se domnívá, že vyhlazovací tábor Auschwitz v Osvětimi přežila a nezbláznila se i proto, že děti bývají přizpůsobivé. "A navíc časem přece jen otupíte," dodává. 

Jeden z osvětimských bloků byl například vyčleněn pro mrtvé. A Bibiana Szulcová musela i jako dítě zemřelé do "baráku mrtvých" odvážet. "Domy byly plné krys a potkanů, kteří vylézali zpod těl nebožtíků. To už jsem byla docela otrlá a dost z toho, co jsem denně viděla, mi začínalo být jedno. Ale při pohledu na ty mrtvé a krysy, které se jimi živily, jsem přece jen oněměla a nedobře je mi při té vzpomínce ještě dnes."

Bibianiny sestry byly i s maminkou odsunuty na konci války do koncentračních táborů Ravensbrück a Buchenwald. Válku přežily. O době strávené v Osvětimi se ale v rodině nikdy nemluvilo. "Jakmile se na to jen nepatrně stočila řeč, mamince se rozbušilo srdce, zmocnil se jí třas a pláč… proto se o Auschwitzu doma mlčelo. I ve škole. Bylo to pro nás vnitřní tabu. Vracely by se nám ty strašné zážitky a my jsme přece chtěli tak moc normálně žít. Proto ani nikdo z mých spolužáků netušil, že jsem prošla Auschwitzem," vysvětluje.

Lidem, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory anebo strávili léta v drsném odboji proti nacismu, se mnohdy stává, že zanevřeli na vše německé. Není to ale případ Bibiany Schulzové Achové. "Žádnou nenávist k Němcům necítím. V mém nitru není ani stopy po něčem podobném. Není tam nic. Několikrát jsem také Německo navštívila a žádnou nenávist jsem ani tehdy nepocítila. Nikomu nic nevyčítám, ani dnešním mladým, že o Auschwitzu vědí jen málo anebo ani to ne," přemítá Polka.

A jak dodává Auschwitz v Osvětimi se netýká jen statisíců zavražděných Židů či Poláků, ale i Čechů, Slováků, Němců, Francouzů, Bělorusů, Rakušanů, Ukrajinců a mnoha dalších národností Evropy, které prošly tímto vyhlazovacím táborem.

"Nejde koneckonců jen o Auschwitz, ale i další koncentrační tábory smrti či ty pracovní. Pokud zapomeneme na to, co a proč se v nich odehrávalo, můžeme se dočkat dalších obětí a hrůz s velmi podobnými motivy," upozorňuje Bibiana Szulcová Achová.