Nešťastný, podivínský a opuštěný. Život pohádkáře Andersena připomínal noční můru
Publikováno: 2.4.2025
„Novoroční jitro se rozbřesklo nad malým tělíčkem, v ruce mělo svazeček sirek, skoro celý vyhořelý. Chtěla se ohřát, říkali lidé, ale nikdo nevěděl, co hezkých věcí viděla a v jaké záři vešla s babičkou do radosti nového roku,“ zakončuje vypravěč Hans Christian Andersen svou pohádku Děvčátko se sirkami. Smutně, jímavě a s nadějí na cosi lepšího po dlouhém trápení – tedy tak, jak plynul i jeho vlastní život. „Malí diváci nemají rádi dlouhé milostné nesmysly. Ti chtějí neštěstí, a hezky zkrátka a od podlahy!“ promlouvá Hans Christian Andersen ústy loutkáře ve stejnojmenné pohádce. A toho jeho postavy skutečně zažívají dosyta. Jejich osudy však v sobě ukrývají mnohem více než těžkost a smutek. Bez okolků, jednoduchým jazykem, na nepříliš mnoho řádcích představuje Andersen kouzelný a fantaskní svět plný problémů a nespravedlností toho reálného, ukazuje na ně někdy vyčítavě, jindy s ironií a jemnou satirou. Na svých řádcích vypráví o touhách, které zažívá každý, o mezilidských vztazích, jejich složité křehkosti, o radosti i bolesti, které nám přinášejí. O vybojování si svého místa na světě, o usilování o výjimečnost a zároveň trápení s jinakostí. O navštívení tolika míst, až je těžké vybudovat si domov. O věcech, které provázejí lidstvo odjakživa. A postavy, kterým vdechl život právě Andersen, to vše prožívají s námi už celé generace. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že vyšly právě z jeho představivosti, nakolik stačily zlidovět. Jeho pohádky patří ke světově nejpřekládanějším, nejčtenějším a nejvyhledávanějším textům. Dosahují takových úspěchů, jakých by se bývalo jejich tvůrci ani nesnilo. Vznikají podle nich obrazy,…