Nezapírejme sami sebe! Mnohé z toho, co jsme lacino dostali, jsme už prošustrovali
Publikováno: 17.11.2023
KOMENTÁŘ / Musím se přiznat, že v posledních letech prožívám svůj život v atmosféře zvláštní cizoty. Tak například hlavní svátek státu je vlastně svátek jiného státu, než je ten, v němž teď žijeme (když jsem něco podobného před lety napsal, dostal náš tehdejší oficiózní státní historik České republiky Dušan Třeštík hysterický záchvat). Od té doby se nic nezměnilo. Státně sváteční kulisy našeho života jsou v tomhle poměrně stabilní a není to dvakrát moc příjemné. Stejně zvláštní je i svátek, který nadchází dnes. Vznikl v dějinné kulise nadějnější, než je například ta dnešní. Pár dní předtím jsme s přáteli přejmenovali Demokratickou iniciativu, v níž jsme se tehdy angažovali, na nezávislou politickou stranu (prostě proto, aby bylo jasné, že tehdejší oficiózní politické strany jsou něco jiného) a úředně jsme to oznámili shodou okolností poslednímu bolševickému ministru vnitra. Chtěli jsme, aby bylo zjevné, že nepatříme do jejich cirkusu. (Pozoruhodné bylo, že na naši zprávu pak odpověděl už ministr vnitra jiný, někdy v půlce ledna 1990 – s tím, že zákon se mezitím změnil a abychom koukali svou žádost přizpůsobit tomu novému.) Pak se čas o pár dní pošoupl a nadešel 17. listopad 1989, den, kdy se za totáče nikoli snad oslavovaly, ale připomínaly nacistické represe proti vysokoškolákům z roku 1939. Na podzim 1989 „čas oponou trhl a změněn svět“: vzniklo prostředí, v němž by mohlo dojít k jakémusi historickému pseudosmíření mezi dobou, jež právě končila (patřilo k ní plačtivé připomínání našeho utrpení; to k našemu pojetí vlastních dějin neodmyslitelně patří), a dobou, co by snad mohla být o fous lepší a kde si tedy mají padnout…