Nic než národ? Politika kulturního zoufalství a Milan Kundera
Publikováno: 21.7.2023
KOMENTÁŘ / Národ. Kvůli žádné jiné abstrakci nezahynulo na světě víc lidí, nebylo zničeno tolik hodnot a poníženo tolik stovek milionů lidských osudů. Pokud není rozum korigován mravností, převládne emoce. A ta je slepá. Není krásnějšího slova, vyjadřujícího touhu po spravedlivé pospolitosti, než slovo národ. Není zároveň slova strašnějšího. Národ, bohužel, ve věku nevíry a vědy jen nahradil Boha. Kvůli představě jediného spravedlivého Boha se vedly křížové výpravy, islámský džihád, vznikla inkvizice i šílenství kalvinismu. Dvacáté století jen přidalo na brutalitě a tentokráte už „vědecké“ šílenství dostalo průmyslové rozměry – totalitní ideologie, holocaust, etnické čistky, boj s vnitřním nepřítelem. Vše ve jménu národa a „lidu“, což je jen jiné slovo se stejným obsahem bez mravnosti. Fikce nedotknutelného národa Základním rysem každého nacionalismu je jeho banalita. Na rozdíl od Boha a alespoň nějaké morálky jeho přikázání totiž „národ“ („lid“) neklade na jednotlivce žádná omezení. Pokud existuje zavinění, zločin či vina, pak „národ“ („lid“) viníkem nikdy být nemůže. A pokud jde o zločiny, spáchané ve jménu národa („lidu“), pak – s výjimkou zločinů válečných a zločinů proti lidskosti, přisouzeným vůdcům ve válkách poražených „národů“ – zůstávají bez trestu. Národ je neomylný, svatý, nedotknutelný. V Čechách, úplně stejně jako v celé střední Evropě, byla dominantním důsledkem nástupu národovectví jen „politika kulturního zoufalství“ a vymýšlení důkazů výjimečnosti vlastní jazykové komunity a její historie. Moderní český národ vznikl na obhajobě obnoveného jazyka. Tato jednoduchá „kulturní“ strategie se ukázala být tou nejvýhodnější mobilizační metodou, dovolující rychlé emocionální napojení a rozšíření v celé společnosti. Jenomže jazyk sám o…