Nikdo z těch, které zabila „záhadná ruská duše“, nebude zapomenut. Na paměť Viktorije Ameliny
Publikováno: 7.7.2023
ESEJ / Bylo jí teprve sedmatřicet. Měla za sebou studium v Kanadě a úspěšnou kariéru v oboru IT na Ukrajině, které se v roce 2015 vzdala, aby se mohla věnovat psaní. Vydala dva úspěšné romány a několik sbírek povídek, pak začala velká válka. Nechala tvůrčí ambice stranou a sbírala očitá svědectví o ruské okupaci ve městech poblíž fronty nebo právě osvobozených. „Ukrajinští spisovatelé nemají ten luxus, aby mohli psát romány, musí dokumentovat ruské válečné zločiny,“ říká ukrajinská spisovatelka Halyna Šyjan. O Viktoriji Amelině její slova platí dvojnásob. Platila. Koncem června Viktoriji v Kramatorsku zabila ruská raketa. Ve Lvově se s ní přišly rozloučit stovky lidí. Následně byl v noci ruskými raketami ostřelován i samotný Lvov, několik lidí bylo zabito, desítky dalších byly zraněny. Ve velkých ukrajinských městech se teď pohřbívá každý den. Vzdušný poplach po celé zemi. Každý den vedou na popravu nás všechny Ale trefí jen jednoho Nejčastěji toho, kdo je zkraje Dnes to nejsi ty, konec poplachu. Tuto krátkou báseň napsala Viktorija Amelina před půl rokem. A 27. června 2023 přišla v ruských popravách řada na ni a o několik dní později následkům těžkých zranění podlehla. Stalo se tak 1. července – je to den, kdy by slavil svoje narozeniny další ukrajinský spisovatel Volodymyr Vakulenko, kterého také zabilo „rusko“. S Viktorijí jej spojuje těsné pouto. Pátrání po deníku „Po ukrajinské protiofenzivě v Charkovské oblasti začalo pátrání po hrobech v Izjumském lese, z nichž byla vykopávána těla obětí ruské okupace, já jsem však zoufale hledala v hlíně něco jiného – deník mého popraveného…