Nová hlava státu by měla být méně hlučná, ne megalomanská a mít smysl pro fair play

<p><img width="541" height="353" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2020/10/Zeman-Mynar-Nejedly.jpeg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="ČTK" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2020/10/Zeman-Mynar-Nejedly.jpeg 541w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2020/10/Zeman-Mynar-Nejedly-300x196.jpeg 300w" sizes="(max-width: 541px) 100vw, 541px" /></p><strong>Jaká je skutečná role českého prezidenta? Hlavou státu je v parlamentní republice prezident, který je reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Prezident České republiky je jako nejvyšší ústavní činitel zároveň vrchním velitelem vojsk, jmenuje významné funkcionáře (ČNB, Ústavní soud…), může vetovat návrhy zákonů, uděluje státní vyznamenání a milosti. Jeho sídlo je největším sídlem hlavy státu na světě. Hlava státu by měla zosobňovat kontinuitu a legitimnost státu. </strong> V České republice je nyní prezident volen v přímé volbě, ve všelidovém hlasování. Kandidáta může navrhnout 20 poslanců Poslanecké sněmovny nebo 10 senátorů. Třetí možností je petice minimálně 50 tisíc občanů. Hlavy států jsou v parlamentních republikách (většina evropských zemí), v poloprezidentských republikách (např. Francie či Rusko), v prezidentských republikách (USA), bývají v různých podobách i ve všech formách monarchií (parlamentní, konstituční, absolutní), ale i v teokraciích, a i v diktaturách. Naše výjimečné sídlo hlavy státu, masarykovská tradice (oprášená po změně režimu Václavem Havlem) a zavedení přímé volby svádí k až k mytizujícímu pojetí prezidentské funkce. Pozici hlavy státu vnímají někteří občané (a kupodivu i někteří veřejně činní lidé) jako spasitele, všemocného zachránce, jako nedotknutelného moudrého krále z české pohádky. Tomuto uměle přiživovanému mýtu jdou naproti i někteří již ohlášení kandidáti na budoucí hlavu státu. Obnažují tak v plné nahotě úskalí přímé volby v nezralé posttotalitní demokracii. Celebrita z bulváru je pak prezentována jako údajná osobnost a „morální autorita“. Může v tak vážné věci uspět virtuální příběh s masivní mediální podporou, s maximálním finančním polštářem a s frontální ofenzívou na sociálních sítích? Těžko říci, ale vyloučit se to nedá. Tak třeba je ta role takovéhoto sebestředného kandidáta úplně jiná. Třeba je jen předskokanem favorita voleb pro druhé kolo. Třeba jednají ve shodě. Jeho úkolem může být odpoutat pozornost a rozmělnit hlasy pro jiné kandidáty v prvním kole volby. Třeba. Marketingoví mágové dokáží stvořit jakoukoliv „realitu“ na míru a na přání zadavatele. Jednou je to nejlepší toustový chleba, pak třeba nějaká soutěž popularity, a jindy možný nový prezident republiky. Kandidátů se hlásí více. Někteří z nich také touží po tom si načechrat svoje ega a láká je ten mediální humbuk. Jsou i tací, kteří naivně přeceňují svoje možnosti i schopnosti, a jiní zatím jen plaše přešlapují a vyčkávají. Uvidíme v následujících měsících, kdo s kým se ve finále utká. V posledních letech se mnohým z nás stalo to, že se nás v zahraničí někdo opatrně zeptal na to, jak je možné, že máme takového prezidenta a takového předsedu vlády. Složitě pak člověk vysvětloval, že to neznamená, že si je všichni Češi přáli, ale bohužel většina ano. První z nich vystoupal vzhůru nejprve s akcí čisté ruce ve svém zemáku, a pak na to po několika letech v prezidentských volbách jen navázal a přidal nacionalistickou kartu. Ten druhý šel ještě dál, a jako klasický východoevropský oligarcha populisticky „bojoval proti korupci“ za lepší zítřky seniorů a pracujícího lidu. Je to jedna z absurdit českého absurdistánu, stejně jako plánovaná obytňáková tour. Dnešní prezident se „proslavil“ i za hranicemi naší vlasti (a to nejen korunovační virózou), a nedávný premiér dal naší zemi nálepku dotačních vykuků. Přesto oba stále drží svým způsobem ruce na tepu doby, a to i přes ochabující zdravotní stav prvního a porážku toho druhého v parlamentních volbách. Změna vlády neubrzdila jejich motivace a apetit, což platí i pro jejich lokaje. Nová hlava státu by měla být méně hlučná. Neměla by být ve svých představách megalomanská, měla by mít smysl pro fair play. Měla by znát Ústavu České republiky a neměla by mít ambici spasit svět a celý vesmír. To by úplně stačilo. Vzory hledejme spíše v Německu a Rakousku než v Rusku a Číně. Mějme na paměti i to, že portrét prezidenta je pak na známkách, na úřadech a v učebnách škol…Každý volič by měl volit odpovědně, nejen jako povrchní konzument reklamní nabídky. Měl by přemýšlet o důsledcích svého rozhodnutí, a ne si jen užít trochu legrace. Tohle je opravdu sakra vážná věc.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Česko #prezidentské volby

Publikováno: 24.1.2022

Jaká je skutečná role českého prezidenta? Hlavou státu je v parlamentní republice prezident, který je reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Prezident České republiky je jako nejvyšší ústavní činitel zároveň vrchním velitelem vojsk, jmenuje významné funkcionáře (ČNB, Ústavní soud…), může vetovat návrhy zákonů, uděluje státní vyznamenání a milosti. Jeho sídlo je největším sídlem hlavy státu na světě. Hlava státu by měla zosobňovat kontinuitu a legitimnost státu. V České republice je nyní prezident volen v přímé volbě, ve všelidovém hlasování. Kandidáta může navrhnout 20 poslanců Poslanecké sněmovny nebo 10 senátorů. Třetí možností je petice minimálně 50 tisíc občanů. Hlavy států jsou v parlamentních republikách (většina evropských zemí), v poloprezidentských republikách (např. Francie či Rusko), v prezidentských republikách (USA), bývají v různých podobách i ve všech formách monarchií (parlamentní, konstituční, absolutní), ale i v teokraciích, a i v diktaturách. Naše výjimečné sídlo hlavy státu, masarykovská tradice (oprášená po změně režimu Václavem Havlem) a zavedení přímé volby svádí k až k mytizujícímu pojetí prezidentské funkce. Pozici hlavy státu vnímají někteří občané (a kupodivu i někteří veřejně činní lidé) jako spasitele, všemocného zachránce, jako nedotknutelného moudrého krále z české pohádky. Tomuto uměle přiživovanému mýtu jdou naproti i někteří již ohlášení kandidáti na budoucí hlavu státu. Obnažují tak v plné nahotě úskalí přímé volby v nezralé posttotalitní demokracii. Celebrita z bulváru je pak prezentována jako údajná osobnost a „morální autorita“. Může v tak vážné věci uspět virtuální příběh s masivní mediální podporou, s maximálním finančním polštářem a s frontální ofenzívou na sociálních sítích? Těžko říci, ale vyloučit se to nedá. Tak třeba je ta role takovéhoto sebestředného kandidáta úplně jiná. Třeba je jen předskokanem favorita voleb pro druhé kolo. Třeba jednají ve shodě. Jeho úkolem může být odpoutat pozornost a rozmělnit hlasy pro jiné kandidáty v prvním kole volby. Třeba. Marketingoví mágové dokáží stvořit jakoukoliv „realitu“ na míru a na přání zadavatele. Jednou je to nejlepší toustový chleba, pak třeba nějaká soutěž popularity, a jindy možný nový prezident republiky. Kandidátů se hlásí více. Někteří z nich také touží po tom si načechrat svoje ega a láká je ten mediální humbuk. Jsou i tací, kteří naivně přeceňují svoje možnosti i schopnosti, a jiní zatím jen plaše přešlapují a vyčkávají. Uvidíme v následujících měsících, kdo s kým se ve finále utká. V posledních letech se mnohým z nás stalo to, že se nás v zahraničí někdo opatrně zeptal na to, jak je možné, že máme takového prezidenta a takového předsedu vlády. Složitě pak člověk vysvětloval, že to neznamená, že si je všichni Češi přáli, ale bohužel většina ano. První z nich vystoupal vzhůru nejprve s akcí čisté ruce ve svém zemáku, a pak na to po několika letech v prezidentských volbách jen navázal a přidal nacionalistickou kartu. Ten druhý šel ještě dál, a jako klasický východoevropský oligarcha populisticky „bojoval proti korupci“ za lepší zítřky seniorů a pracujícího lidu. Je to jedna z absurdit českého absurdistánu, stejně jako plánovaná obytňáková tour. Dnešní prezident se „proslavil“ i za hranicemi naší vlasti (a to nejen korunovační virózou), a nedávný premiér dal naší zemi nálepku dotačních vykuků. Přesto oba stále drží svým způsobem ruce na tepu doby, a to i přes ochabující zdravotní stav prvního a porážku toho druhého v parlamentních volbách. Změna vlády neubrzdila jejich motivace a apetit, což platí i pro jejich lokaje. Nová hlava státu by měla být méně hlučná. Neměla by být ve svých představách megalomanská, měla by mít smysl pro fair play. Měla by znát Ústavu České republiky a neměla by mít ambici spasit svět a celý vesmír. To by úplně stačilo. Vzory hledejme spíše v Německu a Rakousku než v Rusku a Číně. Mějme na paměti i to, že portrét prezidenta je pak na známkách, na úřadech a v učebnách škol…Každý volič by měl volit odpovědně, nejen jako povrchní konzument reklamní nabídky. Měl by přemýšlet o důsledcích svého rozhodnutí, a ne si jen užít trochu legrace. Tohle je opravdu sakra vážná věc.