Nové informace o Palachově vzdoru. V den okupace přijel do Prahy s pistolí v aktovce

#Domácí

Publikováno: 10.1.2019

Pohřbu Jana Palacha se v Praze 25. ledna 1969 zúčastnily desetitisíce lidí. Ale už o pouhý rok později jakoby Palachovo jméno neexistovalo - až do ledna 1989, kdy propukly demonstrace v rámci "Palachova týdne", které byly jedním ze signálů pádu totality.

Od té doby se pohled na Palacha a jeho bezpříkladnou oběť proměňoval. A diskuzi o jeho povaze nyní opět otevírají nová zjištění historika Pavla Blažka a nové výpovědi Palachových spolužáků. Z nich je patrné, že pohled badatelů, který líčil Palacha coby citlivého mladíka, který odmítal násilí, neodpovídá zcela realitě. 

Dvacetiletý student byl především bojovníkem, který se na "akci", jak nazval v posledních dopisech svůj protest, připravoval již dlouho předtím.

Browning v aktovce

To, že Palach uvažoval o střelbě na okupační vojáky, se podařilo zjistit teprve poměrně nedávno díky vzpomínce jeho spolužáků z vysoké školy, kterým se s myšlenkou svěřil.

"O zbrani Jana Palacha a jeho přemýšlení, zda ji nepoužít proti okupantům, mi poprvé řekli před necelými dvěma lety jeho spolužáci z Vysoké školy ekonomické Marie Stříbrná a Václav Hanák na setkání účastníků zájezdu do Kazachstánu, když si v jedné z pražských restaurací připomínali jeho padesáté výročí," skládá střípky Palachova pohybu po okupované Praze historik Petr Blažek, který se protestu Jana Palacha a jeho odkazu věnuje řadu let.

Václav Hanák vzpomínal na setkání se svým spolužákem 21. srpna 1968 dopoledne nedaleko pražského Senovážného náměstí v Praze. Palach, který krátce předtím zrovna přijel vlakem ze Všetat, kde bydlel, mu prý opatrně ukázal aktovku, ve které měl pistoli s tím, že jede bránit budovu rozhlasu na Vinohradskou třídu.

"Pan Hanák se mu snažil jeho úmysl vymluvit a varoval ho před použitím zbraně," tlumočí historik půl století starou událost.

Podobně vzpomínala Marie Stříbrná, která několik měsíců po srazu účastníků zájezdu do Kazachstánu zemřela. Jan Palach jí podle ní ukázal na podzim 1968 zbraň při své návštěvě Vysoké školy ekonomické na dnešním Churchillově náměstí. Rovněž ona mu plán bojovat s okupanty vymlouvala s tím, že by po zastřelení sovětského vojáka následoval výjimečný stav - možná jako za heydrichiády.

Marie Stříbrná ani Václav Hanák nechtěli původně o zbrani vůbec hovořit z obavy, aby jejich spolužák nebyl vnímán jako terorista. "Aby zkrátka tahle epizoda, kdy k žádnému použití zbraně nakonec nedošlo, nevrhla na Jana Palacha špatné světlo," dodává Petr Blažek. 

Existenci zbraně potvrdil poté historikovi i Palachův starší bratr Jiří. Uvedl, že po smrti bratra našli s maminkou v jeho věcech pistoli značky Browning, která patřila kdysi otci. Pistole byla původně schovaná snad na půdě domku Palachových ve Všetatech. Jan Palach si ji někdy před svým protestem odvezl do Kamenického Šenova, kam poměrně často jezdil za bratrem Jiřím. Libuše Palachová si pak po synově smrti zbraň odvezla a tajně se jí zbavila, aby rodina nebyla popotahována za nelegální držení zbraně. Jak nakonec maminka s pistolí naložila, Jiří Palach neví. "Už se to asi nedozvíme, kde ta zbraň skončila," konstatuje Petr Blažek.

Fakt, že o zbrani Jana Palacha pamětníci, jeho bratr Jiří či maminka Libuše nikdy předtím nemluvili, je podle historika Petra Blažka pochopitelný: obávali se msty režimu. No a po pádu komunismu se Palachovi spolužáci nechtěli senzacemi přiživovat na památce spolužáka, kterého měli rádi a vážili si jeho oběti pro národ.

Na velký čin se připravoval už od mládí

Na Jana jako bojovníka vzpomíná také jeho blízký kamarád a spolužák ze všetatské základní školy Stanislav Hamr. Společně se intenzivně zajímali nejen o historické knihy, ale také zbraně a výbušniny. Podle něho se Palach již od mládí připravoval na velký čin po vzoru svých historických hrdinů. Intenzivním běháním či plaváním se trénoval na askezi, strádání i bolest. A způsoboval si ji také sám různými způsoby, aby ji vydržel, až to bude potřeba.

Stanislav Hamr zmiňuje například zarážení jehly pod nehet či drcení prstů ve svěráku. "Přidej, utáhni to! Vyzýval mě. A nikdy při tom ani necekl," vzpomíná Hamr.

"Když vezmeme v úvahu, že Jan Palach vyrůstal v poválečné době a co všechno jako kluk vyváděl na malém městečku s kamarády, se zbraněmi či municí, tak vlastně ta epizoda se zbraní není nijak překvapivá. Důležité je zdůraznit, že Palach zbraň proti okupačním vojákům nepoužil. Na druhou stranu to ukazuje, že zvažoval různé radikální formy odporu," vysvětluje historik. 

A jak dodává Stanislav Hamr, v době dětství jeho generace nebylo těžké získat nějakou střelnou zbraň a potom ji léta mít v různých skrýších. "Jako kluci jsme si z nich rádi občas zastříleli a z vyrobených výbušnin či střelného prachu vyhazovali kdeco za městem do povětří," objasňuje Hamr prostředí, ve které jeho generace vyrůstala. (Podrobnosti o jeho přátelství s Palachem najdete v článku příští týden.)

Mnohé kousky poválečné generace kluků byly až hraniční. Věrně to například popisuje film Jana Svěráka Obecná škola.

Plánů na aktivní odpor měl více

Palachova zaujatost zbraněmi - to bylo v mapování jeho života pro historiky něco zcela nového. Z jinak velmi dobře zpracovaného příběhu Jiřího Lederera (vyšel poprvé ve Švýcarsku v roce 1982 německy, v Československu mohl vyjít až po pádu komunismu) vychází totiž Jan Palach jako velmi citlivý mladík, který však odmítá násilí.

Citlivý k bezpráví a nespravedlnosti jistě bezpochyby byl, ale díky vyprávění jeho spolužáků se díváme také na mladíka, který vynikal v odhodlání. Vidíme chlapce, který od dětství miloval historické příběhy s hrdiny českých národních dějin. Stanislav Hamr v rozhovoru s Aktuálně.cz také zmiňuje Palachovu cílevědomou přípravu (a to již od dětských let) na velký čin, který chce jednou pro národ udělat po vzoru těchto historických postav.

V tomto kontextu je pak také pochopitelnější návrh Jana Palacha na násilné obsazení budovy Československého rozhlasu, který formuloval na počátku ledna 1969 v dopise studentskému vůdci Luboši Holečkovi.

Historik Petr Blažek ho našel v roce 2008 v operativním svazku StB, ve kterém jsou uloženy dokumenty k vyšetřování Palachova protestu. Tajní policisté jej zabavili na počátku sedmdesátých let v Archivu Univerzity Karlovy.

"Dopis svědčí o Palachových plánech na aktivní odpor. Ukazuje stejně jako zmíněná zbraň, že delší dobu promýšlel radikální čin. Když jsem ho v roce 2008 poprvé viděl, s překvapením jsem pochopil, že Palachovo sebeupálení nebylo bleskem z čistého nebe, tak jak bylo do tehdejší doby často vykládáno," shrnuje Blažek. 

Hledání Palachova obrazu 

Vnímání Jana Palacha ovlivnily rovněž filmové obrazy. Nejdříve to byly filmové dokumenty - zejména snímek režiséra Milana Peera nazvaný výmluvně Ticho (1969). Podobný ohlas měl také dokument Tryzna od Vlada Kubenka a Dušana Trančíka (1969). Jednalo se spíše o reflexi ohlasů na Palachův čin.

Avšak teprve po roce 1989 bylo možné vydat nejen knihu Jiřího Lederera, ale zejména podrobně zrekonstruovat Palachův protest a jeho životní soudy na základě archivního bádání.

"S pomocí archivních pramenů bylo možné doplnit zmíněný životopis Jiřího Lederera, který ve velmi složitých podmínkách na počátku sedmdesátých let minulého století sbíral vzpomínky jeho příbuzných a spolužáků. Neměl ale k dispozici výsledky rozsáhlého vyšetřování Veřejné bezpečnosti. Nejvíc mě ale překvapilo, že z historiků jsem do tohoto spisu nahlížel v roce 2007 jako vůbec první," konstatuje Petr Blažek.

Historik navíc připomíná jeden podstatný a stále opomíjený fakt: Janu Palachovi bylo pouhých dvacet let a přesto nás svými postoji a statečnost nutí k zamyšlení. Reagoval na deziluzi a depresi většiny společnosti, do které upadala v nastupující tzv. normalizaci. Jan Palach je symbolem odporu malého národa a jeho touhy po svobodě, který byl znásilněn obrovskými silami. Jeho protest měl extrémní podobu v extrémní situaci.

Silněji dostala v posledních letech Jana Palacha do podvědomí lidí dvě filmová hraná díla: od režisérky Agnieszky Holland filmová minisérie Hořící keř, která byla doposud prodána do přibližně padesáti států, a v minulém roce natočený film Roberta Sedláčka Jan Palach. Rovněž jejich přijetí ukazuje, že jde o nadčasové téma - a nejen pro české prostředí.

"Říká se, že třicet let od pádu komunismu prožíváme operetní verzi normalizace. Je to částečně pravda, byť žijeme ve zcela jiné společnosti a v jiných mezinárodních poměrech," srovnává Blažek.

A připomíná, že vláda získala v minulém roce podporu díky komunistům, kteří dosáhli na centrální úrovni patrně největšího vlivu od roku 1989. Jejich předseda je nyní i prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny.

"V čele vlády je pak bývalý agent StB. Když v Etické komisi oceňujeme účastníky protikomunistického odboje, z vlády nikdo nepřijde. Prezident republiky nepronese při příležitosti padesátého výročí srpnové okupace projev… a tak bych mohl pokračovat. Jsem zvědav, co politici řeknou při příležitosti půlstoletí od protestu Jana Palacha a třiceti let od Palachova týdne," uzavírá historik Blažek padesátiletou bilanci při hledání obrazu dvacetiletého studenta, jenž se upálil 16. ledna 1969.

Video: Jan Palach se vzepřel prostituci komunistického režimu, říká socioložka a studentova učitelka Jiřina Šiklová