Nový Hrabě Monte Christo. Nechci se rouhat, ale tentokrát měli filmaři Edmondu Dantesovi prostřelit srdce
Publikováno: 10.7.2024
RECENZE / Pokaždé, když se objeví remake klasiky, kterou známe nazpaměť, dávám jeho tvůrcům „klobouček“ za odvahu. Chce to sakra kuráž vyprávět starý vtip, příběh s předem známou pointou. Navíc, každý, kdo se do něčeho takového pouští, bude zákonitě vystaven rýpání, že starší verze byly cennější, neboť „pánové, dejte na mě, nejlepší Hrbáč byl dycky Honza Mareš.“ Pokud jsou filmaři ochotni vystavit se takové grilovačce, měli by vědět, proč to dělají. Troufám si tvrdit, že v případě nového filmového zpracování románu Hrabě Monte Christo jsem jim porozuměl. A vskutku nejde jenom o těch čtyřicet milionů eur (přes 1 mld. korun), které producent zchrastil, aby divákům dopřál podívanou, bez níž se drama s patinou začátku 19. století plné soubojů a námořních scén neobejde. Důvod je jiný, a líbí se mi, neboť je hlubší. Je jím víra připomenout světu, jenž se ocitl v chaosu, Dumasovo poselství vetknuté do své přebohatě zalidněné fresky – totiž fakt, že pomsta je sice sladká, ale měla by mít nějaké hranice. Prohlásit se za posla spravedlnosti a pod heslem „oko za oko a zub za zub“ zasáhnout i generaci, která se neprovinila, je cesta do pekla. Hrabě Monte Christo, pro Francouze „román románu“, knížka stejně důležitá jako pro nás Švejk (holt není hrdina jako hrdina) se naštěstí nestal obětí filmařského modernismu a originality za každou cenu. Jakkoli některé postavy ve jménu tahu vyprávění zmizely (což mi nevadí), divák najde všechno na svém místě: spiknutí proti člověku, který se nemůže bránit, skupinku výtečníků profitujících z neštěstí druhého, jakož i Mercedes, nechápavou dámu…