O českého vědce se ve světě perou a nabízejí miliony. Za vším je pár náhod, říká
Jiří Friml pochází z malé moravské obce. Z rodiny nemá nikdo vysokou školu a on měl jezdit s traktorem. Nyní je světovou vědeckou špičkou.
Publikováno: 4.7.2020
Biolog Jiří Friml přišel na to, že právě auxin umožňuje rostlinám flexibilně se přizpůsobit změnám vnějšího prostředí a přežit. V roce 2019 za svůj výzkum dostal Cenu Neuron 2019 za celoživotní přínos vědě, a to ačkoliv koncem června oslavil teprve 47. narozeniny.
Dvojnásobný držitel prestižních ERC grantů nyní působí na Ústavu vědy a technologie v Klosterneuburgu (Institute of Science and Technology Austria).
"Město se nachází kousek od Vídně, konec svého života tu strávil Franz Kafka. Dříve tam byl psychiatrický ústav, takže tam byl jiný tip bláznů než teď," přibližuje své současné působiště s úsměvem Friml.
Doplňuje, že podle renomovaného žebříčku jsou nyní třetím nejlepším vědeckým institutem na světě. "Je to celkem jednoduché, za málo peněz se dá udělat velký kus vědy, když se to vezme tím správným směrem."
Ve svém výzkumu se věnuje hlavně regulaci růstu, tvorbě nových orgánů, růstu za světlem, růstu kořene dolů a jeho větvení či regeneraci poškozených částí. "Zajímá mě, proč úplně stejná rostlina rostoucí v horách a ve větru vypadá úplně jinak než její identické dvojče v údolí nebo ve skleníku. V tom jsou rostliny geniální, jak dokáží přeprogramovat svůj vývoj," líčí.
A za mnohé jejich schopnosti může právě rostlinný hormon auxin. Tím regulují svůj růst a vývoj a pružně ho mění v závislosti na prostředí. V těchto objevech patří český vědec k nejlepším na světě. A přitom stojí za jeho úspěchem hned několik náhod.
Začalo to v Uherském Hradišti
Třeba hned na začátku, když si ho všimla třídní na základní škole v malé obci Nedakonice u Uherského Hradiště. "Tenkrát měly učitelky v popisu práce identifikovat nadané děti z neintelektuálních prostých rodin. Paní učitelka si všimla, že se hlásím víc než ostatní děti a doporučila mi od třetí třídy přestup na jazykovou školu do Hradiště. Přesunul jsem se do pro mě obrovského pětadvacetitisícového města a dostal jsem se do mnohem více motivujícího prostředí."
Zde ho díky skvělé kantorce nadchla biologie, podobně jako později na uherskohradišťském gymnáziu. Pak plynule pokračoval na brněnskou Masarykovu univerzitu na biochemii. "V rodině přitom nikdo nemá vysokou školu, nikdo nevěděl, co je věda a nikdo také nepočítal s tím, že bych měl něco takového studovat. Viděli mě spíše v zemědělství někde v traktoru," říká.
Dlouho prý těžil z vysoké úrovně výuky přírodních věd na druhém stupni základní školy. "To je něco, o čem si dnešní žáci mohou jen nechat zdát, druhý stupeň často nenabízí kvalitní výuku, zvláště pak v přírodních vědách. Úroveň druhého stupně a tím i českých studentů klesá, což vidím u nás v praxi, když jsem teď šéf a chodí k nám lidi z Česka. Zhoršují se."
O biologii rostlin jsem nevěděl nic, byl jsem za exota
Po studiu v Brně se opět shodou náhod dostal na doktorské studium do Kolína nad Rýnem do Ústavu Maxe Plancka na úplně jiný obor, než kterému se věnoval. "Z fyzikální chemie jsem se dostal na biologii rostlin, což jsou dva úplně různé obory. Takže první týdny až měsíce jsem tam byl za exota, protože jsem vůbec nevěděl, co se děje," vzpomíná.
Zde manipuloval s geny rostlin a snažil se pochopit, jak rostliny fungují. Začínal tak, že pomáhal nejnižším vědeckým pracovníkům starat se o rostliny. Přitom se jich na všechno vyptával, a když se začal orientovat, pomáhal již výše postaveným vědcům. Během několika měsíců se dostal na úroveň svých kolegů-vrstevníků. "Důležité je nebát se a tvrdě pracovat. A není nad to vykořenit ze známého prostředí a začít od nuly někde v cizině, jde o obrovskou zkušenost," podotýká.
Dokončoval v Kolíně disertaci, ale stále ještě v žádném významnějším časopise nepublikoval. "Můj šéf se rozhodl, že jsem pro něho ten nejlepší spolupracovník, jakého si může přát. Pracuji skoro zadarmo a dobře a nic po něm nechci. Takže nebudu publikovat a tím pádem nikde nedostanu lepší nabídku. Bylo to vlastně takové moderní otrokářství mezi šéfem a studentem, které je bohužel ve vědeckých ústavech celkem běžné," usmívá se.
Laboratoře se o něj perou a nabízejí miliony eur
Po čtyřech letech tedy raději utekl a publikoval všechnu svou činnost vzápětí poté. Z Masarykovy univerzity měl nabídku na místo postdoktoranda, jak sám říká "na lepšího poskoka", zatímco v Německu mu nabídli 4,5 milionů marek na pět let, aby si založil vlastní laboratoř a dělal vlastní výzkum. Volba tedy byla jasná.
A jeho kariéra začala strmě stoupat. Za pět dostal profesuru na univerzitě v Gottingenu a nabídli mu šéfovat velkému oddělení. S tím by se ale pojila vzhledem k univerzitnímu prostředí i velká administrativa, zlákala ho proto nabídka z Belgie: Laboratoř pro dvacet lidí a deset milionů eur na pět let.
"Z Belgie bychom si mohli vzít příklad. Před pětadvaceti lety vůbec nebyla na mapě molekulární biologie a žádní špičkoví vědci by tam nešli. Dnes je to země, která má největší hustotu biotechnologie v Evropě," upozorňuje.
Za vším je jeden let ministra financí Vlámska do Dallasu na fórum o biotechnologiích. Jelikož o tom nic nevěděl, nechal si posadit k sobě do letadla odborníka. Tím byl Belgičan Marc Van Montagu, specialista na genové inženýrství a molekulární genetiku rostlin. Ten ho během cesty přesvědčil, že biotechnologie jsou oborem budoucnosti, jen do ní v Belgii nejdou žádné peníze. Po návratu založili šest ústavů a Belgie se vyšvihla na špičku. "Stačí když někdo, kdo má dobré vize, to dá dohromady s někým, kdo má prostředky," shrnuje.
Do Ústavu vědy a technologie v Klosterneuburgu nedaleko Vídně se pak před šesti lety přesunul, aby to měl blíže domů, na Moravu a do Prahy. Zde je šéfem oddělení a prosazuje mezinárodnost týmu kvůli různým přístupům, myšlenkám a různým kulturám. "Také v Česku by se to mělo co nejvíce namíchat. Já jsem třeba naschvál dal do jednoho projektu Tchajwance s Číňanem a fungujou úplně skvěle. Ve vědě se totiž nehraje na nějaké politické, náboženské či kulturní odlišnosti," uzavírá.