O demokracii a kultu smrti. 7. říjen ukázal, že svět není schopen rozlišit dobro od zla
Publikováno: 1.6.2025
ESEJ / Někdy vyšlehne plamen do výšky a náhle vidíme, kdo kde stojí. Právě takový okamžik nastal 7. října 2023 v sobotních ranních hodinách, kdy se po celém území Izraele rozječely sirény. To by na jihu, v dosahu střel Hamásu, ani na severu, kam dopadají rakety libanonského Hizballáhu už od osmdesátých let, nebylo nic neobvyklého. Tentokrát se však jekot rozezvučel i v Tel Avivu a v Jeruzalémě a ohlušení lidé vstávali se stísněným pocitem a předtuchou něčeho zlého. Záhy se na sociálních sítích a platformách objevily zprávy o masivním teroristickém útoku z Gazy. Toto pásmo země po odchodu Izraelců v roce 2005 ovládlo fanatické islamistické hnutí a čas od času teroristé pronikli přes hranici, tak jako v roce 2006, kdy zajali mladého brance Gilada Šalita. Nyní se však šířily zprávy o stovkách, ne-li tisícovkách ozbrojenců, kteří pronikli do obcí, kibuců i městeček podél hranice a zaútočili na tančící mládež na festivalu Nova – velké bujaré oslavě uspořádané v předvečer svátku Simchat Tóra. Vypadalo to, jako by se bojovalo všude. O velkém židovském svátku (navíc byl šabat) mělo mnoho věřících vypnutý mobil. Ostatní to hrůzné řádění brzy sledovali v přímém přenosu. Prvními svědky masakru a rozvratu na jihu Izraele se stali záchranáři, ti totiž dorazili na místo jako první. Dobrovolnická organizace Hacala má po celé zemi síť svých vyškolených členů, kteří jsou na zavolání k dispozici při dopravní nehodě či mimořádné situaci. Toho rána, jak mě později informoval vedoucí dispečinku Eli Beer v Jeruzalémě, se na obrazovkách v řídící místnosti rozsvěcovaly zprávy o nehodách v tak šíleném sledu, že za pouhou hodinu jich zaznamenal více než za třicet let svého působení. Jeden dobrovolník vyrazil na…