O postselském postrozumu. Premiéra Roberta Fica vynesl k moci vesnický fašismus
Publikováno: 23.3.2024
KOMENTÁŘ / Sociální antropolog Juraj Buzalka píše v souvislosti s vesnickým fašismem na Slovensku, který opět vynesl k moci Roberta Fica, o „postsedlácích“. Jde o lidi identifikované s „tradičním“ venkovským způsobem života, ačkoliv většina jich už dávno v zemědělství nepracuje. Z pozice imaginárního návratu k rodné hroudě postsedláci odmítají modernu – a pokud mají možnost, politicky se hlásí k reakcionářským a autoritářským alternativám. Přesně takový je ovšem v kostce charakter podstatné části světové levice, jak ji už počátkem minulého století definovala mexická a ruská revoluce. Vedle navenek dobře viditelné, avšak ve skutečnosti nepočetné vrstvy radikální urbánní inteligence je typickou tváří levicovosti na periferii a semiperiferii světa rozhořčený vidlák. Ten ale rozhodně nemůže modernu „překonat“ v hegelovském smyslu slova – tedy naplnit její možnosti a překročit ji. Jeho základním instinktem je z moderny, která ho pálí pod nohama, co nejrychleji utéci do přehlednější imaginární minulosti. Podle Buzalkových terénních výzkumů vesnický fašismus na Slovensku vyrůstá z dědictví komunistického venkova. Podobně jako originální historický předchůdce, francouzské druhé císařství, se soustřeďuje kolem autoritářských vůdců nepřátelských k moderním institucím, kolem kultu imaginární tradice a venkovanství. Chcete-li frázi klasiků z Komunistického manifestu, vše zmíněné vyrůstá z „idiotismu venkovského života“. Postselský populismus současnosti je stále ještě součástí širokého příběhu rozpadu marxistické revoluční tradice. Problém Marxových proroctví ohledně budoucnosti moderní společnosti představuje zjištění, že se nenaplnila ani nenaplňují. Konec kapitalismu měla přinést revoluce provedená produktem samotného kapitalistického vývoje, tedy námezdními dělníky. Skandálem marxistického výkladu dějin se však stal paradox, na nějž opakovaně naráží. Tam, kde se politicky…