O provozování kultu Edvarda Beneše a naší poválečné pseudodemokracii
Publikováno: 2.6.2024
POLEMIKA / Ke 140. výročí narození druhého prezidenta republiky Edvarda Beneše sepsal historik a publicista Petr Zídek jeho faktickou apologii. Je už v nadpisu záměrně vyhrocena řečnickou otázkou: Podrazil prezident Beneš demokraty, pomohl Stalinovi a zradil svou vlast? Jde o apologii (Novinky.cz, 24. 5. 2024), jak už plyne z povahy věci, nekritickou, ale také ahistorickou, protože účelově děravou. Snaha za každou cenu vyvinit nedotknutelný symbol ze zorného pole jakékoli kritické reflexe, ze Zídkova textu trčí jako sláma z bot. A přitom nic se k této evropsky významné, ale zároveň krajně rozporuplné a tragické postavě našich dějin nehodí méně než nekritický paján. A právě ten Zídek sepsal, za cenu zamlčování klíčových faktů a ignorování pramenů (především z pera samotného Beneše: kdokoli dnes o něm píše kriticky a vyváženě, má obrovskou výhodu, protože nic tak kriticky nereflektuje Benešovu politiku, jako Beneš sám). Do své stati, pravda, umístil Zídek i pár možných výhrad na Benešovu adresu, které ovšem, jako by se jich hned zalekl, vzápětí stejně rychle jako povrchně vyvrátil. Nebo alespoň zlehčil. Dejme si pár příkladů. Zamlčování jako „korektní“ lhaní Ačkoliv se Beneš často po válce ve svých spisech zaklíná jako svým úspěchem, že se mu podařilo obnovit republiku v „předmnichovských hranicích“, a přestože ještě v roce 1943 mluví o obnově samostatnosti pro lid český, slovenský a karpatoruský, o Podkarpatské Rusi to náhle neplatilo: „Ano, je tu problém Podkarpatské Rusi,“ připouští Zídek, „tu ale česká politická elita chápala od počátku jako přítěž, jíž se ráda zbavila.“ Nevím, čím konkrétně by toto své…