O slepém pacifismu, statečnosti a spravedlivém míru pro Ukrajinu
Publikováno: 5.3.2024
NÁZOR/ Moji rodiče jako Židé a komunisté přežili druhou světovou válku v Anglii, kde to nebylo vůbec lehké. Naši příbuzní v Evropě v naprosté většině nepřežili. Od rodičů jsem převzala obrovskou úctu k míru. Času míru si velice vážím, je mi drahý a vím proč. S Nadací Tolerance jsme v 90. letech 20. století pořádali pravidelné měsíční demonstrace Mír pro Bosnu. Na konci války v Bosně a Hercegovině v roce 1995 jsem byla několikrát v Sarajevu a viděla tam na vlastní oči, co to je rozbombardované město s igelity v oknech namísto skel. Ale hlavně jsem tu mluvila s lidmi, kteří byli hluboce otřeseni válečným násilím, jež si nesli a nesou do života a nevědomě jeho následky předávají i svým dětem v rámci mezigeneračního přenosu traumatu. Bosenské válečné uprchlíky v Praze jsem potom obdivovala, nedali se a začínali u nás znovu svůj život od nuly. Od roku 2006 jsem jezdila pravidelně do Čečenska zničeného dvěma válkami Moskvy (druhou vedl Putin) proti této autonomní republice, a zase viděla naprosto rozbombardované město – Groznyj. Mluvila a pracovala jsem tu s lidmi, kteří přežili obě války a pod vládou Kadyrova žili nadále v neustálém strachu, kdo jim z jejich rodiny zmizí, koho odvedou během tzv. začistek. V zemi po válce umíraly tisíce lidí na rakovinu, neboť Putin v Čečensku bombardoval i radioaktivní úložiště odpadu. Lidé umírali i na ostatní následky války, jak psychické, tak fyzické. Přitom byli většinou obrovsky stateční, obnovovali domy a stavěli nové, žili z produktů, které pěstovali na zahrádkách, udržovali vyprávěním rodinné tradice a odhodlání. Roky žijí v hrůze, že jim Putin vezme jejich syny a pošle je umírat na…