O vitalitě v architektuře, v níž by se člověk měl cítit člověkem
Publikováno: 1.7.2023
KOMENTÁŘ / Nevím, zda se vám to stává taky. Když někdy zběžně listuji nějakou obrazovou publikací prezentující nejnovější realizace úspěšných architektonických kanceláří, občas narazím na stavbu, která mě mezi již téměř povinnými bílými kostkami čímsi zaujme a vlastně i nějak zahřeje u srdce. Cosi z ní vyzařuje, něco pozitivního, ale obtížně pojmenovatelného, jakési teplo či větší míra života, které ji odlišují od ostatních, i když někdy i kvalitních realizací. Když se pak na tuto stavbu podívám pozorně a přečtu si popisek či doprovodný text, téměř vždy zjistím, že jde o citlivou rekonstrukci nějaké starší budovy, méně často pak o budovu novou, ale inspirovanou místem a tradicí, tedy tím, co bychom mohli označit jako vernakulární styl. Opakuje se to téměř se železnou pravidelností. O Adolfu Loosovi, o němž jsem obsáhle psal v jednom ze starších čísel Kontextů (1/2021), je známo, že pohrdal architekty, ačkoli jím sám nepochybně byl. „Nejsem architekt, jsem Adolf Loos,“ tvrdil. „Pro mne je tradice vším – dílo svobodné imaginace u mne stojí až na druhém místě.“ Jak tomuto tvrzení u člověka, jenž je dnes počítán k předním průkopníkům moderní architektury a je spojován především s nesmlouvavým tažením proti ornamentu, dobře porozumět? Loos byl nepochybně složitá osobnost s mnohými rozpory, ale také mimořádně vnímavý člověk a estét. Přestože zavrhoval přehnanou zdobnost Vídeňské secese a ornament, ctil poctivou řemeslnou práci a kvalitní materiály, na čemž si u svých realizací velmi zakládal. Jako jeden z mála modernistů ve své době navíc uvažoval v širších souvislostech a vycítil nebezpečí, které s sebou překotný vývoj v architektuře a opouštění tradice nese. Proto jsou jeho texty, vznikající zhruba před sto lety, dodnes oblíbené a inspirativní. V kapitole „Returning Home“ vzpomínkové knihy Rogera Scrutona Gentle Regrets…