O vlastenčících tlučhubech, morální deviaci a Putinovi v nás
Publikováno: 7.2.2024
GLOSA / Jsou situace, na něž jsou slova krátká a při jejich popisu žalostně selhávají. Tehdy si říkáme spolu s Karlem Krausem a Ludwigem Wittgensteinem: O čem nelze mluvit, o tom je nutno mlčet. I sám Kraus, celoživotní kritik fráze, národoveckého tlučhubovství a mediálního zla, vedoucího neodvratně k válkám, se dvakrát v životě překvapivě odmlčel. Poprvé v roce 1914 po vypuknutí nacionalistického šílenství, s nímž se jeho spoluobčané nadšeně vrhali do jatek první světové války. A podruhé v roce 1933 po nástupu nacismu. V obou případech to velkému kritikovi vyrazilo dech, který teprve s několikaměsíčním odstupem o to intenzivněji nabral. Mimo jiné i pod inspirujícím vlivem ženství své české múzy Sidonie Nádherné: divoký, bojovný, naježený Jahve v něm se tu setkal s opakem, s empatickou láskou k moudrosti a mírnosti, se ztělesněným archetypem vesmírné Sofie. Mravně okoralá veřejnost Ale pojďme dále! I když je hrůza, jež se udála 21. prosince na pražské filozofické fakultě slovy nepopsatelná, nepředstavitelná a s ničím neporovnatelná, a i když se mě osobně bolestivě dotýká (nikdy už posluchárnu ve čtvrtém patře, v níž jsem strávil tři desetiletí svého profesního života, nebudu vidět jinak než clonou toho masakru), přesto to není ještě to nejhorší. To nejhorší není ani masový teroristický zločin, jenž se odehrál loni 7. října útokem na Izrael z Gazy a přetrvávající lživé označování vrahů z teroristické organizace za pouhé „radikály“, případně „náboženské fundamentalisty“. A co dennodenní ruské vraždění, jež se už dva roky odehrává na Ukrajině, a to za ochabujícího zájmu…