Obrazem: Před 60 lety přestala být Vltava pro lodníky a voraře Mekkou plavby
12. září 1960 proplul rozestavěnou Orlickou přehradou poslední vor, uzavřela se tak cesta, která sloužila jako dopravní tepna déle než 400 let.
Publikováno: 11.9.2020
Splavnost Vltavě, alespoň pro menší lodě, vrátila až zdymadla a výtahy na přehradách, z nichž poslední, plavební komora na Hněvkovickém jezu u Týna na Vltavou, byla zprovozněna v květnu 2017.
Pro malá plavidla a vory byla Vltava splavná odnepaměti. Nejčastěji se dopravovala sůl, dřevo a kámen. Již Karel IV. přikázal v roce 1366 stavět v jezech propusti pro usnadnění plavby vorů. Zásadní splavňovací práce na střední Vltavě od Českých Budějovic k pražské Výtoni byly provedeny za vlády císaře Ferdinanda I. do roku 1550, kdy 28. října 1550 připlula první loď s nákladem soli do Prahy.
Velký podíl na rozvoji vltavské vodní cesty měla podnikatelská rodina Lannů. Vojtěch Lanna (1805-1866), který stejně jako jeho otec získal titul c. k. loďmistr, byl nájemcem všech vodních staveb mezi Českými Budějovicemi a Prahou a privatizoval všechnu dopravu soli do Prahy, až dosud garantovanou státem.
Vybudoval cesty pro tažné koně podél břehů, opravil hráze a jezy a v roce 1833 získal zadání všech stavebních prací na Vltavě a Labi až k saským hranicím. Lannova společnost později také třeba vybudovala holešovický přístav v Praze a provedla úpravy dolní Vltavy včetně takzvaného laterálního kanálu u Mělníka.
Čilý plavební ruch po Vltavě byl na řece s několika přestávkami až do 70. let 19. století, kdy většina zboží přešla na železnici. Po roce 1870 byl ale dál dopravován po vodě kámen, písek a dřevo do Prahy, a to prakticky až do výstavby Slapské přehrady, která ukončila průběžnou plavbu na střední Vltavě. Přehrada, jejíž staveniště přeťalo vltavskou plavební dráhu, byla otevřena v roce 1954 a zcela dokončena v roce 1957. Po konci průběžné plavby udělila konečnou stopku vodní dopravě z jihu Čech hráz Orlické přehrady.