Obrazy starého světa: Co vadilo normalizátorům na „příbězích lidí, kteří zůstali sami sebou“
Publikováno: 6.1.2025
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Ve společném českém a slovenském státě byla i kinematografie vnímána jako vzájemné dílo, a to zejména od jejího zestátnění v roce 1945 až po rozdělení republiky od 1. 1. 1993, a dokonce ještě i chvíli potom. Ostatně i dnes existuje hustá síť českých a slovenských koprodukcí a uměleckých kontaktů, dříve ovšem ještě posilovaná studiem řady slovenských filmařů na pražské FAMU, když samostatná Filmová a televizní fakulta Vysoké školy múzických umění vznikla v Bratislavě až v roce 1990. Z FAMU vzešla rovněž hvězdná trojice slovenské nové vlny Juraj Jakubisko, Elo Havetta a Dušan Hanák (* 27. 4. 1938) a byl to právě on, kdo opakovaně zdůraznil, že jeho filmy bývaly vstřícněji přijímány v Česku než doma. Včetně tak ryze slovenského díla, jakým jsou jeho Obrazy starého sveta (1972), dokumentární portrét desítky venkovanů ze slovenského Liptova, Oravy a Kysúc. V sérii Hanákových krátkých dokumentárních esejů z 60. let se název Obrazy starého sveta objevil jako možné téma už v roce 1967 – tehdy se tak ovšem měl jmenovat televizní film na hudbu starých mistrů. Později, když dramaturg bratislavské Televizní filmové tvorby (TFT) Boris Hochel nabídl Hanákovi projekt inspirovaný fotografiemi Martina Martinčeka, jak je přinesla například kniha Ľudia v horách (1969), přešel název na něj. To už však začínala normalizační 70. léta, TFT brala za své a spolu s ní i připravovaný film. Drúza lidských příběhů Už Hanákova hraná prvotina 322 (1969) vyvolala totiž nelibost nastupujícího husákovského režimu. Obnovující se rigidní komunistický režim nemohl přijmout jeho skrytou výzvu k sebereflexi a k záchraně před diagnózou šířící se…