Očima Rusa žijícího v Praze: Svobodný přístav jménem Česko mne změnil svou trpělivostí
Publikováno: 14.12.2025
ESEJ / Když slyším „Modlitbu pro Martu“, mám nutkání si kleknout. Ne před ikonou, ne před vlajkou, ale před hlasem, který v sobě nese něco, co se nedá úplně vysvětlit. Poprvé, když jsem tu píseň slyšel celou, měl jsem pocit, že mluví přímo ke mně, cizinci, který se sem přistěhoval. „Ať mír dál zůstává s touto krajinou…“ – byla to najednou i moje krajina. Ne proto, že bych si ji zasloužil, ale proto, že mě přijala. Od té doby mám pocit, že Martě Kubišové dlužím tichý osobní slib: aspoň nebrat tuhle zemi jako samozřejmost. To jí věnuji tento esej. Když jsem v roce 1999 přijel do Prahy, nepřijel jsem proto, že bych tušil, co mě čeká. Člověk většinou netuší nic. Přestěhoval jsem se za svým přítelem, Čechem, a ocitl se v bytě na Žižkově, jehož okno mířilo přímo do zdi. Ta zeď byla blíž než jakýkoli horizont, který jsem si kdy představoval. Měla v sobě praskliny, paměť, mokré fleky a tichou důstojnost věci, která se nesnaží být ničím jiným, než čím je. Když jsem ráno rozhrnul závěsy, dýchla na mě obyčejnost, která se později ukázala být léčivější než všechny velké výhledy, jež jsem si kdysi přál. V kuchyni byla zima, ale byla tam snaha. Seděli jsme u stolu, partner po mně chtěl vyslovit zvuk, který připomínal spíš cvičení pro hady než pro lidi. „Řekni šest,“ povídal. Můj pokus zněl jako nádech člověka, který se začal topit ještě předtím, než se potopil. Partner se smál jemně, nikoli posměšně. „To přijde,“ řekl.