Odešel idol mé puberty, můj „žižkovák“ Fešák Hubert. Osobní vzpomínka na Karla Heřmánka
Publikováno: 27.8.2024
VZPOMÍNKA / Týkala se ho jedna z prvních prudkých výměn názorů, které jsme v polovině devadesátých let absolvovali v autorském týmu Zeleného Raoula, komiksu, který jsem měl tu čest spolupsát. Snažil jsem se do jednoho z dílů propašovat hlášku, jež mi utkvěla v hlavě z filmu Smrt krásných srnců. To když k smrti zoufalý táta Popper pobízí vlčáka převozníka Proška, aby ulovil srnce a bylo maso pro „jeho kluky“, co měli odjet do koncentráku. „Holane, běž!“ pronáší Karel Heřmánek svým charakteristickým hlasem. Kolegové z Raoula tehdy tvrdili, že tu hlášku si nikdo nepamatuje. Neuměl jsem to vyargumentovat, ale srdce mi říkalo, že nemají pravdu. Byl jsem přesvědčený, že přece není možné, aby se pouze ve mně usadil tak skvělý film, jenž herec utáhl prakticky sám, jenom svým charismatem. A to prosím pěkně, bez pomoci scénické hudby, generátorky emocí, kterou Karel Kachyňa vůbec nepoužíval. Dlouho poté jsem se Heřmánkovi omlouval, když jsem si jako milovník Oty Pavla myslel, že Lea Poppera nedokáže nikdo zahrát líp než Vladimír Menšík v o sedm let starších Zlatých úhořích stejného režiséra. Herec to nevěděl, ale já se mu svou nedůvěru snažil splatit tím, že jsem jej začal sledovat. Jednoznačně se stal hrdinou mých, jak by řekl Pražský výběr, klackovitých let. Zpětně jsem objevil film Fešáka Huberta, kde hrál přesně toho žižkovskýho frajera, jakým já chtěl coby student žižkovského gymnázia Na Pražačce taky být. Jakkoli jsem měl o své sexuální orientaci jasno, Karel Heřmánek, v okamžiku, kdy se objevil na plátně anebo na obrazovce, mě svou nenuceností zcela omámil. Platí to pro dva…