Odešel „Velký Mokasín“ Jiří Černý, náčelník nás všech, co jsme psali o muzice.
Publikováno: 19.8.2023
Co se týče Jirky Černého, vždycky jsem si říkal: „Měli jsme potkat dřív, zdá se mi.“ Ač kulturní novinář, stával jsem mimo komunitu hudebních publicistů kolem Melodie a později Rock & Popu, kteří mu přezdívali Velký Mokasín pro jeho obří nohu číslo 54. S některými z nich jsem se docela přátelil. Ale Jiří Černý? Pane, to bylo něco velkého a nedostupného, a upřímně, šel z něj trochu strach. Respektive, ne z něj, ale soudě podle jeho článků a knih, z jeho hlavy schopné obejmout to neskutečné množství informací o hudbě, sportu a životě vůbec. Už jsem to někam psal, takže zacituju sám sebe, jelikož líp to nedokážu: „To množství ‚hvězdných hodin‘ českého kulturního života, u nichž bezprostředně byl, mu může závidět i Forrest Gump. Na vlastní oči viděl Člověka z půdy a z první řady popisoval vzestup Semaforu. Stál u počátků Zlatého slavíka. Připravoval legendární Houpačku. Patřil do sestavy Melodie, která byla tak dobrá, že jí musel režim rozprášit. Byl u zjevení Jaromíra Nohavici, byl na padesátinách Havla i Gotta, jakož i na balkoně Melantrichu (za oběma Karly) během Sametové revoluce.“ Jirku jsem osobně poznal až hluboko po revoluci, v době, kdy mi začal přispívat do Reflexu. Čas od času jsme se potkali na Vinohradech, kde já bydlel a on chodil natáčet pro rozhlas. Člověk s ním nikdy nevěděl, co ho čeká. Jednou zaglosoval výsledky našich fotbalistů v posledním zápase, podruhé výkon operního pěvce v Národním, anebo třeba mezi řečí připomněl podíl McCartneyho na albu Let It Be (dlouho před dokumentem Petera Jacksona). Jednou jsme se zastavili před naším domem, on…