Odysseus má obrovskou výhodu dialogu s bohy. Oproti nám se nepovažuje za měřítko všech věcí
Publikováno: 2.8.2026
NÁZOR / Christopherovi Nolanovi se povedlo odvést naši pozornost od našich životů, válek, děsů a bojů jinam. K jiným životům, válkám, děsům a bojům. Epos vypráví o návratu, a i my se vracíme. Sami k sobě. Mimo mnohé další vidíme, jak se člověk ve své podstatě nemění. A zároveň, v jedné zásadní rovině, naopak mění. Sedím v kině a fascinovaně sleduji Nolanovu (a Homérovu) tříhodinovou Odysseu. Před několika lety jsme na toto téma se ženou připravili a hráli divadelní představení. Odysseu mám rád, je to veledílo. Skoro tři tisíce let staré veledílo. Starým lidem, kteří bojují s Alzheimerem a ztrácejí se sami sobě pomáhá reminiscence. Rozpomínání se na minulost, na to, jak žili a co sami dělali. Moje žena tyto reminiscenční praktiky s lidmi, kteří ztrácejí či ztratili paměť, dělá. Vypráví mi o tom. Nolan to dělá taky. I my ztrácíme svoji lidskou paměť. Ztrácíme se v době dostatku a konzumu, který je ale ohrožen a může snadno skončit, proměnit se v peklo. Ztrácíme se sami sobě. Odyssea je báseň o návratu domů, o návratu k ženě, ale taky, v Nolanově filmu je to silné téma, o návratu k lidskosti. O objevování lidskosti. Na jednu stranu vidíme jakoby svět odlišný od toho našeho. Svět dominujících bílých mužů. Pobavilo mě, jak je Matt Damon „neřecký“, takhle si opravdu řeckou tvář nepředstavuji. Ale tím lépe. Jeho žena Penelopé se pohybuje oddělena za mřížovým, pod ní hodují nápadníci. Ale je to ona, kdo dvacet let řídí Ithaku. Kolik žen u nás takhle řídí své Ithaky a obklopují je lhostejní, chtiví muži? Nemálo. Odysseus pravidelně…