Okamura by se divil. Sokolové vydali svědectví o tom, jak je zbytečný
Publikováno: 1.7.2024
KOMENTÁŘ / V neděli k polednímu prošel centrem Prahy průvod zahajující sedmnáctý všesokolský slet. Kraj po kraji, župa po župě, vyšli spolu se mnou zpívající a skandující Sokolové a Sokolky z Václaváku, prošli kolem Národního divadla, po nábřeží kolem budovy filosofické fakulty, zahnuli do Pařížské a dorazili na Staroměstské náměstí. Vedro bylo k zalknutí, vody trvalý nedostatek, vítr chvilemi sliboval déšť, který se na konec nedostavil. Přesto byla ve vzduchu naděje a nabízela se otázka: Jak je to vlastně s tou propastí mezi hlavním městem a zbytkem republiky? Každá župa přijela s písní, anebo alespoň sloganem na rtech, každé město, každý kraj byl v tu chvíli celebritou. Můžete mě nařknout s dojmologie, já to unesu, ale ten patnáct tisíc hlav čítající had, jemuž dominovaly ženy středního věku, patriotky v tom nejlepším slova smyslu, byl plný energie a když vlašimští skandovali „Blaničtí rytíři zdraví Prahu“, já jim to věřil. Byla v tom chuť žít teď a tady, hrdost na své hlavní město a veliký optimismus. Fotograf stojící vedle mě poznamenal: Pilířové národa. Proč ne. Člověka napadne, jak rozdílnou energii může mít tentýž prostor Václavského náměstí, když na něm fangličkují rajchlovci a okamurovci, naštvaní na celý svět. Sokolové nemají nad hlavami zdaleka tolik českých vlajek. Spíš se hrdě hlásí k místu, kde žijí a cvičí a organizují kulturu a i jiné aktivity. Trikolory není třeba, vědomí celku, to téma jedné země si nesou samo sebou v sobě, v sokolské tradici, na kterou mohou být právem hrdi. Když se na chvíli připojím k procesí, řekne mi paní Jana z městysu Lukavec nedaleko Letohradu, jenž má tisíc obyvatel a…