Opilí vojáci si udělali večírek s mrtvolami odsunutých obyvatel. A stálo je to život
Publikováno: 10.8.2023
HISTORIE / Krásné barevné šaty, drahé šperky. Nebožtíci ve skleněných rakvích v šumavské obci Hůrka nezvaným návštěvníkům ukázali, že nouzí za svého života rozhodně netrpěli. A vojáci, zaskočeni tím posmrtným bohatstvím, se rozhodli s těmi buržoazními živly jednou provždy zúčtovat. Bouřlivé 20. století napsalo nespočet smutných příběhů i v odlehlých šumavských končinách. Zatímco první světovou válku ještě svět staré Šumavy jakž takž ustál, ta druhá s následným odsunem německého obyvatelstva vyprázdnila nespočet obcí. Mnohé z nich se sice dočkaly nových osídlenců, ale už v únoru roku 1952 rozhodla komunistická vláda jasně – na rozsáhlém území podél bavorských hranic se musí zřídit vojenský újezd Dobrá voda. Ve vytyčené oblasti opět všechny osady nuceně osiřely a opuštěné domovy pak sloužily jako terče při vojenských cvičeních. Takový osud potkal i sklářskou obec Hůrku, někdy také známou jako Českou Huť, německy Hurkenthal, kterou bychom našli nedaleko Železné Rudy, pod hraniční horou Plesnou. V jejích zbytcích se ale odehrál ještě jeden příběh – smutný, neuctivý a odsouzeníhodný zároveň. Ráj pro skláře Spousty dřeva v okolních lesích, dostatek křemenu a voda z potoků slibující potřebnou energii - jako by toto místo přímo volalo po pracovitých a houževnatých lidech, kteří ovládají sklářské řemeslo nebo se mu chtějí naučit. Z původně malé osady se postupně stávala významná sklářská obec, čítající v dobách své největší slávy 38 stavení a téměř 600 obyvatel. Navíc se pyšnila tím, že do celého světa vyvážela benátská skla prvotřídní kvality. Obživu místním lidem nabízely sklářské hutě rodin Abelů a Hafenbrädlů. Jak podotýká šumavský znalec…