Opravdu jsme nepoučitelní? Budoucí prezident aneb Drzost, která spěje na stupeň nejvyšší

<p><img width="1920" height="1280" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Pavel Hofman / FORUM 24" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191.jpg 1920w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191-300x200.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191-1024x683.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191-768x512.jpg 768w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191-1536x1024.jpg 1536w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/11/mg_8191-640x426.jpg 640w" sizes="(max-width: 1920px) 100vw, 1920px" /></p>Myslím, že prezidentský úřad v České republice není dobře postaven od samého základu, totiž od definice, jakého aktéra do role prezidenta vlastně hledáme. Neboť prezident – politik prakticky bez výkonné moci – je role. Nikoli nevýznamná – a nejde v ní jen o tu často připomínanou reprezentaci navenek. Prezident vědomě či podvědomě funguje i doma jako identifikační model chování. Bude-li šířit nenávist, bude-li lhát či krást a projde mu to, co teprve my, bezejmenní, proč právě my se máme držet toho hesla na jeho práporu, když on...? A tak sice po celá desetiletí skloňujeme Masaryka nebo Havla, ale sotva první z nich umře, zvolíme si jeho opak, technokrata, pragmatika, úředníka, který v kritických historických situacích selže. Sotva odešla s Dubčekem planá naděje pražského jara, přišel do čela státostrany ještě cyničtější pragmatik a technolog moci, který nás „vie vyviesť z krízy“. Trvalo to Husákovo „normalizační“ vyvádění dvacet let a skončilo totálním marasmem. Jenže po obnovení demokracie to bylo podobné. Sotva umřel Havel, také jsme si zvolili technologa moci bez empatie, bez morálky, pro kterého je klamání rozhodčího legitimní součástí hry. A jeho následovník? Myslel jsem si za Klause, že to nemůže být horší, ale bylo. Nejenže Zeman opakovaně lhal a má to od soudu černé na bílém, ale nedokázal se ani omluvit, musely to za něj (nesvéprávného?) dělat jiné instituce. Opravdu jsme nepoučitelní? Ale místo toho, abychom se z těchto fatálních omylů poučili, chystáme se do třetice udělat totéž – posadit pod prezidentskou standartu o pravdě opět nejcyničtějšího z lhářů, pragmatika, populistu, predátora mediálního trhu v permanentním střetu zájmů (má to potvrzeno i Evropským parlamentem), jemuž stále hrozí soudní postihy u nás i v cizině, muže bez morálky, pro kterého teď jsme pokusným polem, kam až a do jakých výšin může nebetyčná drzost u nás dospět. Je-li funkce prezidenta především rolí, pak nás vzhledem k předem dané historické kulise, v níž mu bude účinkovat, je rolí v divadelním smyslu dvojnásob. Proto už neurčitě nebo špatně definovaný casting předurčuje nezdar výběru. V médiích se přetřásají přání či obavy, zda má nebo nemá být aktivistický, zda je dobrý moderátor a manažer, za automatické plus se považuje, je-li zároveň ekonom. Což považuji za největší omyl dosavadního castingu, naznačující až jistou národní schizofrenii. Tradice a výsměch tradici Slovně skloňujeme frázi, že jde o roli, jejíž vážnost vybudoval T. G. Masaryk. Jenže masarykovská idea politiky zní „politika jako praktikovaná mravnost“ (nikoli technologie moci). A ta jde hluboko před Masaryka – u nás můžeme jít od Havlíčka ke Komenskému či Balbínovi, k Chelčickému či Husovi, v Evropě až k Platónovi a Aristotelovi. A právě Platón asi dobře věděl, proč z vedoucí funkce ve státě kategoricky vylučuje právě pragmatiky a obchodníky, podnikatele v politice. A staví proti nim filosofy, nikoli profesí, jak se někteří mylně domnívají, ale charakterem a způsobem myšlení. Osoby, jež kladou zájem obce nad zájem osobní či nedejbože podnikatelský (Aristoteles pak v podstatě totéž pojmenovává jako mravní ctnost, zcela opačnou ctnostem technologickým). Osoby ochotné vyjít ven z jeskyně, z jeskyně zvyku, kde stíny věcí považujeme za věci a stíny idejí za ideje (7. kapitola Ústavy). Už z Platóna jasně vyplývá, že ze všeho nejhorší je řídit stát jako firmu, podnik, v němž se občané logicky stanou zaměstnanci. A poslání? Závěr je jasný. Veškerá dosavadní dráha Andreje Babiše je výsměchem nejen ideálům velkých antických filosofů, ale i výsměchem celé naší domácí humanistické tradici až po Masaryka a Havla. <strong>Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.</strong>

#Hlavní stránka #Nová orientace #Andrej Babiš #Česko #demokracie #občanská společnost #prezidentská volba #Václav Havel

Publikováno: 12.1.2023

Myslím, že prezidentský úřad v České republice není dobře postaven od samého základu, totiž od definice, jakého aktéra do role prezidenta vlastně hledáme. Neboť prezident – politik prakticky bez výkonné moci – je role. Nikoli nevýznamná – a nejde v ní jen o tu často připomínanou reprezentaci navenek. Prezident vědomě či podvědomě funguje i doma jako identifikační model chování. Bude-li šířit nenávist, bude-li lhát či krást a projde mu to, co teprve my, bezejmenní, proč právě my se máme držet toho hesla na jeho práporu, když on...? A tak sice po celá desetiletí skloňujeme Masaryka nebo Havla, ale sotva první z nich umře, zvolíme si jeho opak, technokrata, pragmatika, úředníka, který v kritických historických situacích selže. Sotva odešla s Dubčekem planá naděje pražského jara, přišel do čela státostrany ještě cyničtější pragmatik a technolog moci, který nás „vie vyviesť z krízy“. Trvalo to Husákovo „normalizační“ vyvádění dvacet let a skončilo totálním marasmem. Jenže po obnovení demokracie to bylo podobné. Sotva umřel Havel, také jsme si zvolili technologa moci bez empatie, bez morálky, pro kterého je klamání rozhodčího legitimní součástí hry. A jeho následovník? Myslel jsem si za Klause, že to nemůže být horší, ale bylo. Nejenže Zeman opakovaně lhal a má to od soudu černé na bílém, ale nedokázal se ani omluvit, musely to za něj (nesvéprávného?) dělat jiné instituce. Opravdu jsme nepoučitelní? Ale místo toho, abychom se z těchto fatálních omylů poučili, chystáme se do třetice udělat totéž – posadit pod prezidentskou standartu o pravdě opět nejcyničtějšího z lhářů, pragmatika, populistu, predátora mediálního trhu v permanentním střetu zájmů (má to potvrzeno i Evropským parlamentem), jemuž stále hrozí soudní postihy u nás i v cizině, muže bez morálky, pro kterého teď jsme pokusným polem, kam až a do jakých výšin může nebetyčná drzost u nás dospět. Je-li funkce prezidenta především rolí, pak nás vzhledem k předem dané historické kulise, v níž mu bude účinkovat, je rolí v divadelním smyslu dvojnásob. Proto už neurčitě nebo špatně definovaný casting předurčuje nezdar výběru. V médiích se přetřásají přání či obavy, zda má nebo nemá být aktivistický, zda je dobrý moderátor a manažer, za automatické plus se považuje, je-li zároveň ekonom. Což považuji za největší omyl dosavadního castingu, naznačující až jistou národní schizofrenii. Tradice a výsměch tradici Slovně skloňujeme frázi, že jde o roli, jejíž vážnost vybudoval T. G. Masaryk. Jenže masarykovská idea politiky zní „politika jako praktikovaná mravnost“ (nikoli technologie moci). A ta jde hluboko před Masaryka – u nás můžeme jít od Havlíčka ke Komenskému či Balbínovi, k Chelčickému či Husovi, v Evropě až k Platónovi a Aristotelovi. A právě Platón asi dobře věděl, proč z vedoucí funkce ve státě kategoricky vylučuje právě pragmatiky a obchodníky, podnikatele v politice. A staví proti nim filosofy, nikoli profesí, jak se někteří mylně domnívají, ale charakterem a způsobem myšlení. Osoby, jež kladou zájem obce nad zájem osobní či nedejbože podnikatelský (Aristoteles pak v podstatě totéž pojmenovává jako mravní ctnost, zcela opačnou ctnostem technologickým). Osoby ochotné vyjít ven z jeskyně, z jeskyně zvyku, kde stíny věcí považujeme za věci a stíny idejí za ideje (7. kapitola Ústavy). Už z Platóna jasně vyplývá, že ze všeho nejhorší je řídit stát jako firmu, podnik, v němž se občané logicky stanou zaměstnanci. A poslání? Závěr je jasný. Veškerá dosavadní dráha Andreje Babiše je výsměchem nejen ideálům velkých antických filosofů, ale i výsměchem celé naší domácí humanistické tradici až po Masaryka a Havla. Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.