OSN má k dokonalosti daleko, ale nic lepšího nemáme
Publikováno: 3.11.2023
Myšlenka na mezinárodní organizaci, která by sdružovala všechny státy světa a dokázala by bránit vzniku ozbrojených konfliktů, případně by je pomáhala alespoň smírně ukončit, se objevila už na konci 18. století ve spisu Věčný mír od Emanuela Kanta. Před první světovou válkou proběhly pokusy o mezinárodní regulaci alespoň v otázce válečného a humanitárního práva. Po válce pak vznikla Společnost národů, která ale byla kvůli neúčasti Spojených států poměrně slabá. Navíc jejími členy nebylo ani nacistické Německo ani Sovětský svaz. Po druhé světové válce byla snaha její chyby napravit. Výsledná podoba OSN není rozhodně dokonalá, ale členství v ní je důležité a nemělo by podléhat frustracím z jejích konkrétních selhání. Kdyby tomu tak bylo, tak by se OSN mohla rozpadnout rovnou a svět by díky tomu lepším místem rozhodně nebyl. Mezinárodní právo není stejné jako právo uplatňované v hranicích suverénních států. Přes veškerou snahu pořád platí, že silné státy si do jisté míry mohou dělat, co chtějí. Rezoluce OSN lze silou vynucovat jen v případě souhlasu Rady bezpečnosti a v té mají vítězové druhé světové války veto. Těžko si tak představit, že by třeba RB OSN schválila mírovou misi na Ukrajině, která by měla zabránit ruské agresi. Rusko ji prostě bude vždy vetovat. Dějiny nadějí a selhání S jistou nadsázkou by se dalo říci, že dějiny OSN mají cimrmanovskou povahu. Prvky očekávání střídají většinu prvky zklamání. Ani v případě menších konfliktů, kdy činům nebrání zájmy velmocí, se OSN vždy nevyznamenala. Smutným mementem je neschopnost zastavit vraždění ve Rwandě, ale třeba také ve Srebrenici. V Radě pro lidská práva sedí často zástupci odporných režimů, které si s jejich dodržováním doma hlavu rozhodně nelámou. Je to daň za to, že organizace…