Otevřel jsem toxické téma. Není náhoda, do jakých rodin se autisté rodí, tvrdí Matýs

#Domácí

Publikováno: 3.10.2019

Vaší rezignaci předcházela kritika rozhovoru, který jste poskytl pro server Info.cz. Odpovídal byste jinak, kdybyste měl příležitost ho dělat znovu?

Moje odpověď je jasná. Posunul jsem hranici, že žádná diagnóza není tabu. Ale druhá věc je, že jsem článek neautorizoval a nevystupoval jsem jako předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie ani Sekce dětské a dorostové psychiatrie a paní redaktorka, která jej dělala, to věděla. Proto je nefér používat argumenty, které nepadly.

Chcete říci, že autorka článku vaše odpovědi překroutila nebo necitovala přesně?

To je manipulativní otázka…

Byly vaše odpovědi citovány doslovně, nebo ne?

Článek jsem neautorizoval a nevystupoval jsem jako předseda žádné společnosti.

Ale věděl jste, že článek bude zveřejněn v médiích.

Ano, věděl jsem, že z toho bude nějaký článek, ale nikdy jsem ho neautorizoval a nikdo mě tam neoslovoval žádnou funkcí.

Takže pokud byste byl požádán o komentář jako předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie, tak byste takové formulace nepoužil?

Kdybych vystupoval jako předseda, zvolil bych jiný formát. Paní redaktorka mě oslovila jako pana doktora a nikoliv jako předsedu. Mluvil jsem jako soukromá osoba. Vím, co si můžu dovolit, protože se už dlouho pohybuji mezi politiky. Měl jsem zodpovědnost za hromadu věcí, které jsou vázané jak na moji osobu, tak na dětskou psychiatrii. Například jsem jednal o navýšení peněz, aby více mladých lékařů nastupovalo do dětské psychiatrie.

Připadá vám v pořádku diagnostikovat na dálku někoho, koho jste naživo nikdy neviděl?

Četl jste ten článek celý? Všechno je v něm napsáno. Nikdy jsem nikoho na dálku nediagnostikoval. Mohu jen zopakovat, co jsem řekl v rozhovoru pro Info.cz. 

Zaprvé: nedovolil bych si to u člověka, který svou diagnózu takto veřejně nepřizná. A celkovou diagnózu na dálku taky ne. Nemám právo komentovat diagnózu jakéhokoliv člověka veřejně. U ní je to ale jiné. Protože za druhé: ona svou diagnózu dost podrobně zveřejnila sama. A je jasně čitelná.

Já dělám soudního znalce už mnoho let. Na první pohled skutečně nepoznáte psychopaty, nebo spíš sociopaty, kteří týrají své rodiny. Ani ty, co jsou ve vedení firem, a týrají zaměstnance. Co se ale dá poznat velmi rychle, je právě diagnóza Grety. Takže jsem stejný jako automechanik, který léta zná svou práci, a když si to auto poslechne, tak řekne: toto je vadná převodovka. A každý zkušený psychiatr nebo klinický psycholog by tady poznal to, co vidím já. Rozhodně by to tedy poznat měl.

A navíc. Podívejte se na kolegy, kteří se vyjadřovali ke kauze Babiš a syn. Všichni v médiích mluvili v obecné rovině, ale vždy to bylo jasně navázáno na osobu premiérova syna, který je psychicky nemocný. Přesně popis symptomů, odkazů, jak to vypadalo a jaké to mělo dopady. Co je neetického na tom, že mluvíme o tom, jak se daná diagnóza projevuje?

Takže máte dojem, že váš konec ve funkci není úplně spravedlivý.

Ne, on je spravedlivý. Já jsem odešel, protože se nechci podílet na něčem, co nekonvenuje s tím, jak se má o psychiatrii mluvit. Jsem první psychiatr, který promluvil o tématu, ze kterého se v Česku udělal mýtus.

V čem ten mýtus podle vás spočívá?

Všechno už jsem řekl v tom článku. Nečekal jsem, že mluvit srozumitelně pro laickou veřejnost o tomto tématu je v Česku tak toxické, všude ve světe se o tom píše bez problémů a nikdo nikoho nenapadá. Všichni se zabývají tím, že ta dívka byla zneužitá, ne Matýsem. Matýsem se zabývá pouze pár lidí, kteří ví, proč mě tam (v asociaci) nechtějí.

Nebylo přece jen takové vyjádření o lidech s autismem v obecné rovině nevhodné?

To je pouze zástupný problém, který teď vytáhli.

Podle vás šlo tedy ve skutečnosti o to, že jste se negativně vymezil vůči osobě Grety Thunbergové?

To mi podsouváte, já jsem se proti ní negativně nevymezil, šlo spíš o vysvětlující a ochranný článek o pacientovi, u nějž vidím, že mu ubližuje svět zprava i zleva. A jak ona samotná, tak její rodina potřebují pomoc. Vím, jak takoví lidé dopadají, mám je v ambulanci. Někteří mí pacienti by už dávno byli ve vězení, kdyby nebyli v mé péči. Zkuste se podívat na algoritmus chování té skupiny lidí, kteří na mě útočí, a té dívenky. To je naprosto stejné.

A nemají právo se ohradit vůči takovým výrokům, když vychovávají děti se stejnou diagnózou, které tímto stigmatizujete?

Věřte mi, není náhoda, že se v některých rodinách rodí takové děti. Je to v drtivé většině porucha na genetickém základě, tedy dědičná, prostě tak, jak se dědí cukrovka, vysoký tlak… A nikdo se nad tím nepodivuje. Opět nic výjimečného v medicíně. Mám to v ordinaci na denním pořádku.

Nicméně podstatné je, že mně ta nepravost, která se té dívence děje, vadí a už se na to nemůžu dívat. Proto jsem to veřejně řekl tak, aby to bylo srozumitelné pro laiky. Chodí mi spousty reakcí lidí, kteří mi píšou a děkují, že konečně pochopili, o čem ta diagnóza je. A nehodí se to právě těm lidem, kteří z toho dělají mýtus výjimečnosti.