Parašutisté padli po sedmi hodinách boje. Jejich těla zahrabali u zdi, hlavy zmizely

#Domácí

Publikováno: 17.6.2022

V sobotu uplyne 80 let od hrdinné bitvy sedmi československých vojáků se stonásobnou přesilou o pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Nikdo z nich 18. června 1942 nepřežil. Označený hrob nemají. Dodnes se přesně neví, kam nacisté schovali jejich těla.

Pátraní po ostatcích parašutistů, zejména však po jejich oddělených lebkách, tak i nadále patří k nejcitlivějším kapitolám zkoumání atentátu na tohoto významného nacistu. Zároveň se podle historiků jedná o objasnění důležité etapy odboje Čechoslováků a rozklíčování detailů vraždící nacistické mašinerie.

Badatel a spisovatel Jaroslav Čvančara, jenž se atentátu na Heydricha věnuje od sedmdesátých let minulého století, měl to štěstí, že pří svém pátrání po ostatcích sedmi parašutistů stihl ještě kontaktovat důležité svědky z let nacistické okupace.

Bývalého vrchního kriminálního inspektora a poválečného šéfa pražské mordparty Miloslava Nečáska, soudního lékaře profesora Františka Hájka, patologa Jaromíra Tesaře, medika a pozdějšího antropologa Emanuela Vlčka a konečně někdejšího pitevního zřízence Václava Brunu. "Především od nich jsem se v pátrání po ostatcích parašutistů dozvěděl mnoho důležitých údajů," přiznává badatel.

Čvančara pak s pomocí zmíněných pamětníků, archivních záznamů a také Vojtěcha Šustka z Archivu hlavního města Prahy sestavil "mapu" osudů těl parašutistů Josefa Gabčíka, Jana Kubiše (oba operace Anthropoid), Adolfa Opálky (Out Distance), Josefa Valčíka (Silver A), Josefa Bublíka, Jana Hrubého (oba Bioscop) a Jaroslava Švarce (Tin).

Hlavy Kubiše a Gabčíka měly být na pokyn gestapa zachovány i s tvářemi jako takzvané "mokré preparáty" ve speciálních skleněných válcích. Vedoucí kladenské venkovní úřadovny gestapa Harald Wiesmann opatřil proto podle svědectví tehdejšího laboranta Václava Bruny dvě skleněné dózy. Příslušník 3. oddělení pražského gestapa Josef Chalupský je pak osobně přivezl do Německého ústavu soudního lékařství a kriminalistiky, dnes Ústav patologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

MUDr. Wilhelm Steffel poté hlavy Kubiše a Gabčíka naložil do konzervačního roztoku. Až do dubna 1945 byly uloženy v uzamčené skříni v takzvané Velké pitevně. Pitvy ostatních pěti parašutistů proběhly standardně. Rovněž jejich hlavy byly odděleny od těla, zbaveny měkkých tkání a upraveny jako anatomické preparáty.

Jaroslav Čvančara v roce 1987 zaznamenal cenné svědectví kriminalisty Miloslava Nečáska, jemuž se - nehledě na velké riziko - podařilo s pomocí českých zaměstnanců tehdejšího ústavu lebky parašutistů vyfotografovat.

"Zrála v nás poněkud nebezpečná, z dnešního hlediska dost naivní myšlenka, že se hlav Gabčíka a Kubiše ve vhodné době nějak zmocníme a nahradíme je jinými. To se samozřejmě ukázalo jako zcela neuskutečnitelné," vypověděl Nečásek.

A pokračoval: "Kolega Vladimír Jarý z okresního četnického velitelství v Hradci Králové ale navrhl, abychom zatím vyfotografovali alespoň těch pět vypreparovaných lebek. To bylo reálné, protože na rozdíl od skleněných dóz byly vystaveny v prvním patře, v Malé pitevně, v kovové, zasklené, uzamčené vitríně."

Nečáskovi se podle jeho slov podařilo pro plánovanou akci získat kolegu, vrchního inspektora z technického oddělení kriminální ústředny, policejního fotografa Bedřicha Pomezného z Bartolomějské ulice.

"Za spoluúčasti MUDr. Jaromíra Tesaře a zřízence Václava Bruny se nám to podařilo 8. února 1943. S Pomezným jsme vyfotografovali pět lebek parašutistů. Totéž se nám povedlo při další příhodné chvíli 22. února 1943. I tentokrát měli Němci nějakou poradu. Údržbář, jenž měl klíče od spojovacích dveří, nás vpustil do chodby v německé části. S radostí jsme zjistili, že ve skříni, v níž byly lebky, kdosi zapomněl klíč. Museli jsme jednat opatrně a rychle. Bruna hlídal, jestli někdo nejde," popsal před pětatřiceti lety kriminální inspektor.

Jeho svědectví potvrdil Čvančarovi v lednu 1989 i Václav Bruna: "Ano, podle domluvy jsem stál na okraji chodby. A kdyby hrozilo nebezpečí, měl jsem jako znamení nebezpečí způsobit hluk upuštěním kladiva na dlažbu. Nikdo ale naštěstí nešel. Nečásek s Pomezným přes velkou pitevnu pronikli do malé a pořídili několik snímků."

Smíchovské nádraží - poslední stopa po lebkách parašutistů

Soudní lékař, profesor František Hájek, se podle Jaroslava Čvančary domníval, že bezhlavá těla parašutistů byla postoupena ke studijním potřebám německých mediků do anatomickému ústavu. Avšak podle profesorů Tesaře, Vlčka, kriminalisty Nečáska i zřízence Bruny skončila těla i s histologickými zbytky v šachtových hrobech u severní zdi Ďáblického hřbitova.

Čvančara zaznamenal v roce 1988 i svědectví patologa Jaromíra Tesaře: "Co se týče parašutistů, vím, že identifikace probíhala ve Velké pitevně, ale také v chladírně dole ve sklepě. U samotné pitvy sedmi parašutistů jsem nebyl. Pitevní zřízenec Josef Pánek mně ale ukázal v chladírně Adolfa Opálku, který na mne, i jako mrtvý, působil dojmem krásného člověka," popsal profesor.

A pokračoval: "Byl jsem u pitvy parašutistů (Františka) Závorky a (Lubomíra) Jasínka (oba operace Antimony - pozn. red). Hlavy parašutistů byly odvezeny v rámci ukrývání vzácných muzeálních předmětů a obrazů spolu s cennými pitevními přístroji a mikroskopy, patřícími ústavu. Toto vše bylo na smíchovském nádraží naloženo na nákladní vlak, jenž směřoval do Říše."

Tesařova slova potvrzují i výsledky bádání spisovatele Miloše Doležala, který se fenoménu Ďáblického hřbitova dlouhodobě věnuje: "V poválečných výpovědích zřízenců pitevny Ústavu soudního lékařství na Albertově, tedy i zmíněného Josefa Pánka či Franze Vyhnala, kteří u těl výsadkářů byli až do posledních okamžiků, vyplývá, že těla byla dána k dispozici pro vysokoškolské potřeby německých univerzit za účelem výuky německých mediků."

"Poté byla těla - anebo spíše jejich fragmenty - sedmi parašutistů převezena v srpnu 1943 do šachet Ďáblického hřbitova. Spočívají tam s dalšími tisíci anatomickými torzy. Stále je ale vše v tomto pátrání otevřené," připouští Doležal.

Hlavy i lebky byly podle svědectví Pánka i Franze Vyhnala po celou válku uloženy v budově Ústavu soudního lékařství až do 20. dubna 1945, kdy pro ně prý přijeli příslušníci gestapa, naházeli je do jakéhosi pytle a odvezli neznámo kam. Pánek neurčitě tvrdil, že někam směrem k Barrandovu, což by odpovídalo smíchovskému nádraží, jak předpokládal profesor Tesař.

Pomůže v pátrání německá diplomacie?

U severní zdi Ďáblického hřbitova tedy podle Jaroslava Čvančary práchnivějí zbytky kostí parašutistů, ale i legend českého odboje Václava Morávka, Františka Peltána a Jindřicha Klečky, nebo třeba i pardubické spolupracovnice skupiny Silver A učitelky Lidmily Malé, Marie Moravcové, která vařila parašutistům ukrývajícím se v kryptě, ale také čelných představitelů Obce sokolské - velitelů úderné skupiny Říjen Jaroslava Pechmana, Jana Zelenky i jeho syna Milíče… tudíž odbojářů, kteří před zatčením spáchali sebevraždu.

Kromě výše zmíněných parašutistů nacisté v Ďáblicích zahrabali také ostatky Arnošta Mikše (operace Zinc), Bohuslava Kouby (Bioscop), Alfréda Bartoše, Jiřího Potůčka (oba Silver A).

Fenomén Ďáblického hřbitova, respektive jeho ještě temnější stránka, spočívá i v tom, že po druhé světové válce se v místních hrobových šachtách ocitla v rámci Mimořádných lidových soudů i těla popravených zločinců a kolaborantů: například kladenských gestapáků, kteří se podíleli na vyvraždění Lidic, či nejvyšších nacistických pohlavárů K. H. Franka či Kurta Daluegeho. Skončil zde ovšem i Emanuel Moravec, symbol české kolaborace, anebo i parašutisté Karel Čurda s Viliamem Gerikem, kteří přistoupili na spolupráci s gestapem.

Hromadné šachty tedy sloužily jako odkladiště těl a byli do nich pohřbeni hrdinové i zločinci. "Šachet postupně přibývalo. Přestaly se používat v první polovině padesátých let," doplňuje badatel Čvančara, který se nakonec při pátrání po hlavách, respektive lebkách, sedmi parašutistů ocitl s archivářem Vojtěchem Šustkem a badatelem Vlastislavem Janíkem ve slepé uličce. Obrátili se proto na německého velvyslance v České republice Christopha Isranga.

"Řekli jsme mu, že zatím přesně nevíme, kde skončilo pět lebek parašutistů z krypty, které měly být součástí budoucího německého muzea kriminalistiky. Stále jsme si ale téměř jisti, že skleněné dózy, v nichž byly ve fixačním roztoku uloženy hlavy Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, by mohly být uloženy v německém či rakouském anatomickém depozitu. A že jednoduše nebyl dosud důvod je vytahovat na světlo," míní Čvančara.

"Pan velvyslanec nám přislíbil pomoc. S ohledem na německou důslednou předpokládáme, že v pátrání stále pokračuje. Podrobnější informace ale z německé strany zatím nemáme," přiznává. Velmi podle něj záleží i na tom, aby se na německé straně pustil do pátrání historik či archivář, který bude vzhledem k citlivosti tohoto případu takříkajíc nad věcí.

Naděje nalézt tyto - z historického i dokumentačního hlediska mimořádně cenné - ostatky tedy podle historiků stále existuje. A to tím spíše, že známý německý patolog Günther Weyrich (poválečný ředitel Ústavu soudního lékařství na univerzitě ve Freiburgu im Breisgau v Bádensku-Württembersku), který věděl o osudech ostatků čs. parašutistů úplně vše, zemřel až 30. května 1998. Weyrich mimochodem pitval po atentátu i tělo Reinharda Heydricha.

"Pitval i všech sedm parašutistů. Za Weyrichova života jsem ale bohužel nezaznamenal vůli německých úřadů tohoto nesmírně důležitého svědka vyslechnout," konstatuje badatel Čvančara.

Do pátraní by se podle Miloše Doležala mohla vložit i česká ministerstva obrany či zahraničí. Stejně jako Čvančara nevylučuje, že někde v německých anatomických muzeích či archivech jsou dodnes uloženy nepopsané hlavy parašutistů.

Exhumace ostatků parašutistů nemá smysl. Nejpůsobivější pomník mají v kryptě

Má tedy smysl těla parašutistů z Ďáblického hřbitova exhumovat? Miloš Doležal to vylučuje s tím, že nejpůsobivějším hrobem a zároveň pomníkem parašutistů je krypta kostela Cyrila a Metoděje.

Otevření ďáblických šachet nemá smysl ani podle Jaroslava Čvančary. Nicméně z jiného důvodu: "Začátkem devadesátých let minulého století byl celý ten prostor s ostatky odbojářů zcela nesmyslně dost hluboce bagrován. Dodnes to mám před očima a není mně jasné, kdo a proč takové barbarství nařídil. Se zeminou a trávou byl navždy vymazán i kus české historie. Takže jen těžko říct, jak to dnes s těmi ostatky vypadá."

Když Čvančara před deseti lety spolu s historiky a štábem České televize žádal o povolení natočit u ďáblických šachet několik záběrů do seriálu "Heydrich - konečné řešení", tak je podrážděný zaměstnanec hřbitova z místa vykázal.

"Celé to na mě působí jako snaha zahladit stopy po justičních politických vraždách z padesátých let minulého století. Leží tam totiž například Zdeňka Mašínová, maminka protikomunistických odbojářů Ctirada a Josefa, ale i děti narozené v pankrácké věznici. Jde ale jen o můj osobní názor," přiznává Čvančara.

V textu byla použita některá svědectví zveřejněná v časopise Ústavu pro studium totalitních režimů Paměť a dějiny (rozhovor Jana Vajskebra s Jaroslavem Čvančarou "Co se stalo s těly hrdinů" - 2018).